Březen 2018

M(oje kampaň)ee Too

16. března 2018 v 12:17 | ZIP_photos |  REakce
Myslela jsem, že se k tomu to tématu nebudu vyjadřovat. Internet toho byl plný a každý měl nutkání hodit nějaký ten komentář. Jenže situace se na českém poli projevila dost nemile. Na jednom nejmenovaném serveru, který v posledních letech nabízí zprávy subjektivně zabarvené. Navštěvuji ho málo, ale je to v podstatě jediná mediálně dostupná aplikace pro mobily, a tak kliknutí je v podstatě na místě. Dneska jsem za kliknutí ráda. Dočetla jsem se, že kampaň MeToo je hovadina. Takže, české políčko, dovoluji se ti jemně vyjádřit.
Že se české ženy ozvaly v malé míře, to by mělo naši scénu jen potěšit. Určitě už jen proto, že by se špíny našlo dostatek, ale některým lidem zůstává zadek n stejném křesle a perou stejné peníze. A určitě i pozitivně zní zřejmě to, že české ženy nejsou v takové míře sexuálnímu harašení vystavovány. Jenže jsou zde lidé, kteří mají potřebu říct nahlas, že tato kampaň je hloupost a ženy, které stojí před vládními budovami, jsou neatraktivní a těch se určitě sexuální harašení netýká. Tahle urážka burácí dveře všem, kteří si uvědomují ženskost a lidskost jako důležitý prvek slušného chování. Přesto jsou urážky dál.
To, že si ženy stěžují, že jsou méně zvány k důležitým pozicím, je prý naprosto normální. Stále poukazují na rozdílnost ženského a mužského mozku a odvolávají se na neschopnost žen, řešit důležité věci s čistou hlavou. Ono je pravdou, že ženy obecně dokážou řešit dvě věci najednou, ale nikde nebylo dokázáno, že by tyhle věci neměly kvalitní závěr vyřešení. Jen je hold jasné, že muži, kteří sedí v křeslech a čtou noviny při zasedání, nejsou schopni vnímat projednávající záležitost. Ale žena, která řeší mokré punčochy svého syna přes telefon, dokáže zachytit středisko problémů a ve stejnou chvílí vynést rozsudek nových kalhot a nového financování. Což nijak nechci urazit mužské políčko, ale smiřte se s tím, že vaše urážky na stranu ženského mozku nemají v tomto světe žádné místo.
A to je právě můj závěr. Žijeme ve světe, kde se ženy hlásí ke svým právům, protože byly opomíjeny. Mají znalosti, schopnosti a pravý čas ukázat, že jsou vhodné vést tento svět. Nebudou trpět za svou krásu, kterou chtějí dát na obdiv, nebudou poslouchat narážky na svůj mozek, jelikož bez jejich precizní práce by muži chodili do práce v nevyžehlených košilích, se studeným obědem a opomíjeli by nespočet důležitých úkolů dne.
Možná se k tomu tématu vrátím. Nebojte se nechat komentář. I nelibý komentář mně může inspirovat!

Vzpomínkou před rok

15. března 2018 v 17:14 | ZIP_photos |  REakce
Téma týdne zní nostalgicky a mě to naladilo na vlnu vzpomíná před rokem. Takže se s vámi podělím o den před rokem a v závěru předám myšlenku, kterou bych chtěla ve svém životě zakotvit a držet se ji ze všech sil.

Když jsem před rokem seděla na lavičce, plánovala jsem si svou budoucnost do detailů. respektive jsem si naplánovala jeden den přesně takový, jaký bych chtěla mít sedm dní v týdnu. Začalo by to asi takhle.
Vstala bych v sedm hodin, přečetla zprávy na internetu a uvařila kávu. Pokoj by byl provoněný příjemným aroma a já bych strávila pár minut projížděním stránek. Zkontroloval bych mail, podívala se na počasí a odebrala se k šatníku. Na postel bych hodila košili, džíny, svetřík a sladila barvy do tónu období. Pak bych se nasnídala, lupínky s mlékem a ovoce jsou osvěžující a obsahem cukru nakopnou! Po krátké sprše bych se zkulturnila a odebrala na cestu do školy. Abych neměla toho kofeinu málo, tavila bych se na kávu a ve škole strávila půl dne. Zbývající den by byl na půl pracovní/ školní a když to vyjde, šla bych si zaběhat, podívala se na film, šla do divadla nebo jen tak poslouchala hudbu.

Takhle naplánované jsem to měla asi půl roku, pak jsem do této fáze došla a mnohé se stalo skutečností. Vlastně až na menší detaily jsou mé dny opravdu takové. Ale spíše než vnější popis dne, jsem chtěla tehdy mít vnitřní pocit radosti, svobody... Myslela jsem si, že s nástupem nového města a školy se změní vnitřní rozpoložení k lepšímu a já si konečně budu žít svůj život na plné obrátky! I když prostor k tomu mám, pocity jsou rozporuplné a často dost melancholické.

Vlastně jsem se touhle cestou chtěla dostat k tomu, že naše plány jsou nesmírně důležité, ale zpětně si můžeme všimnout, že se uskutečnily jinak, nepřinesly nám to, co jsme očekávali nebo sebou přinesli mnoho starostí navrch. Otázkou pak zůstává, jak moc detailně máme plánovat. Zda je opravdu důležité mít na všechno záložní plány a vytáhnout trumfy z rukávu. Možná cesta nevědění a poflakování cestami neznámými jsou tou lepší variantou, protože při zpětném nahlížení neohrožují nic plánovaného.

Ráda bych se ještě zeptala, jestli jste byli podpořit VYJDIVEN a sešli se na náměstích měst. Pokud ano, napište pocity. Pokud ne, tak proč. Díky :)

Moje persona

8. března 2018 v 17:54 | ZIP_photos |  REakce
Mám dojem, že jsem už nějaký článek na tohle téma psala. Ale proč se k němu nevrátit a zkusit se zamyslet nad tím, jakou masku dennodenně nosíme a proč ji odmítáme sundat?

Nemějme za zlé nikomu z nás, že si každé ráno vybereme svou masku z imaginární skříně a během dne ji sundáváme jen velmi zřídka. Opravdu to dělá každý z nás. Jen si vzpomeňte. Ráno se vzbudíte, venku prší a nemáte chuť vstávat z postele. Ale vy musíte. Práce volá a děti čekají v pokoji na pokyn. Stejně tak víte, že když řeknete, že je čas vstávat, obléct se a jít do školy, žádného impulsu z jejich strany nedojde. Budou ležet dalších dvacet minut, házet po sobě hračky, vás chytat za slovo a vybudete počítat do sta, tisíce, jen ať nezačnete křičet a děti tak neutvrdíte v tom, že jste zlá maminka! Proto si nasadíte masku. Své chmury schováte pod ní a dětem neustále budete opakovat, že je čas jít. Až když budou ve školce, masku na chvíli odložíte. Ale nebude trvat dlouho a opět ji nasadíte. Vaše přítelkyně vás zastaví na ulici s úsměvem, že vám to dnes sluší, poděkujete a v hlavě si jen myslíte svoje. Vám to určitě sluší, ráno jste si dala záležet na výběru barev, ale ona má na sobě šedý pytel a rozhodně byst jí ho nechtěla pochválit. Jenže vy to uděláte. Když se ji líbí vaše oblečení, mělo by vám to její. Pak vám poví, že její manžel už zas někoho má a vy nasadíte druhou masku. LÍTOSTIVOU. Je vám tak líto, že je její manžel nevěrný. Přitom víte, že by nebyl nevěrný, kdyby si ho všímala i jinak než jen neustálou kritikou. Odcházíte do práce. Tam těch masek vystřídáte několik. Šéf se polil kávou, nehodlá dneska nikoho pochválit, vás osobně si pozval na kobereček, vytkne vám špatně použitou sešívačku, špatný výběr složek a špatnou velikost písma v dokumentu. Omluvíte se. I když víte, že nic z toho by vám neřekl, kdyby si ráno dal pozor, nekoukal na sukni vaší kolegyně, a tak se nepolil kávou.
Vaše kolegyně má dobrou náladu, potřebuje sdílet svoje zážitky z víkendu, ukazuje vám hromadu fotek, které se od sebe v podstatě neliší, ale vy se musíte usmívat a chválit sebemenší detail.
A doma? Děti si zabarvily trička, doma vám pes shodil květináč, manžel nemá chuť na kuře a do postele nepůjdete dřív než v 11.

Opravdu si stále můžeme myslet, že maska není naší součástí? Pak, milé dámy, se vám klaním a tleskám, pokud nic neskrýváte a otevřeně jednáte.

Mimo jiné. KRÁSNÝ SVÁTE, MMILÉ ŽENY.
Výsledek obrázku pro march women