Listopad 2017

Lepší jak ONI

30. listopadu 2017 v 14:56 | ZIP_photos |  Sedmnáct
Všichni se někam ženeme. Pořád je nám připomínáno, že máme zpomalit a život si užívat. Ženské časopisy, televizní pořady a všichni, kteří si život údajně neužili a radí, abychom zpomalili, zaměřili se na rodinu, na naše koníčky a život prožily. Jenže my chceme přece víc! Mnozí z nás chtějí peníze, kariéru a velký dům. Co pak?
Na tohle vám odpověď nedám dnes a možná ani příště. Přece jenom, spěch za něčím víc je důležitý. A to se vám teď budu dokázat. Nebudeme si pořizovat vetší dům nebo ohromnou kariéru. Očistíme své JÁ. A budeme se snažit být lepší než ONI.

Že není svět růžový a že se dějí hrůzy, víme všichni. Nedá se tomu ani uniknout. Ale ono je to i dobře. Nemůžeme utíkat před něčím, co se nás sice bytostně nedotýká, ale dotýká se to naší morálky, našich práv. Když někde lidé hladoví, nehladovím já. Proto mě to nemá zajímat? Když někde lidé nemají lidské práva, ale mám je já, nemám mě to zajímat? Když někde nemůžou lidé svobodně milovat, ale já můžu, nemusí mě to zajímat? Samozřejmě by mělo. A snad i bude.

Snažme se být víc než ti, kteří se o to nezajímají a pomozme lidem. Jak?
Existuje široká škála organizací a institucí, které zašlou vaše peníze, oděv a nepotřebné na věci, kde se potřebnými stanou. V šatnících máme tolik oblečení, že bychom oblékli celou zeměkouli. Nenosíme vše, schováváme je zbytečně. A co se týká peněz, nemluvím o převratné částce, díky které vy budete na mizině. Stačí malá částka, opakovaná nebo jednorázová. Ale důležité je začít, udělat ten první krok.

To, že my žijeme ve státě, kde máme vše, není podmínkou budoucnosti. I když se nám možná blýská na lepší dny a o jídlo nouze nebude, lidská práva nejsou samozřejmostí nikde. Každý den se porušují, lidé zakrývají oči, média o nich nemluví. Ale MY můžeme. Upozornit na to, že ve světě nejsou lidé akceptování pro víru, lásku, barvu nebo názor, je možná i povinností každého z nás. Amnesty International je jedna z organizací, která se snaží lidem pomáhat. A vy můžete taky. Stačí sdílet, kliknout, podepsat nebo klidně i něco málo zaslat.


Jsme lidé. Humanita se nám stává cizí. Nezavírejme oči před tím, co se nám může stát denním chlebem.


Výsledek obrázku pro humanity

Neboj se toho!

22. listopadu 2017 v 10:00 | ZIP_photos |  Sedmnáct
Za dveřmi Vánoce a pro budoucí středoškoláky pomalu začíná období, kdy se musejí připravit na střední školy. Sednut si domu k testům z minulý let, vyzkoušet si je, projít si povinnosti, při podání přihlášek a hlavně, správně se rozhodnout. Jenže… JAKÁ STŘEDNÍ ŠKOLA JE TA SPRÁVNÁ?
Jakožto už absolvent střední školy vím, co to bylo. A hned na začátek, nemějte strach! Teda ano, ten zdravý strach, ale jezte, spěte a žijte, i když vás čeká nová etapa života. Ono ta střední zas taková sláva není. Pořád se budete učit. Jen učitelé věty typ: tohle na přijmačky umějte! Vymění za: tohle na maturu! A tak pořád dokola…

V první řadě si doma projděte s rodiči, so vás baví. Pokud vám nějaký předmět nejde (tím se myslí trojka), nemusí být chyba zcela na vaší straně. Ano, učte se, ale mnohdy se stává, že jiný učitel vysvětlí látku efektivněji, a tak z trojky stane rázem dvojka a na konci roku jednička. Jiný přístup umí zázraky. Proto hned nedělejte ortel, když vám vychází z nějakého předmětu trojec a rodiče vám řeknou, že na tuto školu s těmito známkami nemáte.

Nezapomínejte na prostředí. Čím větší město, vím více zábavy (problémů). Pokud můžete dojíždět domů, dojíždějte. Vyberte si město, které je vám třeba i blízké. A i když se to nemá, nezapomínejte na přátelé. Sice si vytvoříte nové, ale pokud váš kamarád je ve stejném městě, můžete jako menší plusový bodík uvést i toto. Ono sebe z přátel nedá žít.

A nezapomeňte školu navštívit. Učitelé, lavice, žáci… To vše vytváří dojem. A ten si ponesete v sobě celý život. Možná právě na DoD to bude ten správný dojem, který rozhodne.


Nebojte se rozhodnutí. Střední škola je skvělé období. Užijete si ho. Slibuji! Teď jen, vyber školu, našprtej se a v záři usaď do nové třídy! Držím ti palce! 😉

Málo se o tom mluví

20. listopadu 2017 v 18:15 | ZIP_photos |  Sedmnáct
V pátek se slavil významný den pro naši republiku. Připomínaly se události ze Sametové revoluce, srpen 1968 a archivní záběry zahltily nostalgií mnoho obýváků. Lidé vzpomínaly, jak bojovali za naši svobodu, jak nelehká doba to byla a všem nám má dojít jediné, buďme vděční, važme si svobody, opatrujme ji a dělejme vše proto, aby tady byla co nejdéle. Ale pro každého to samozřejmostí není. Viděla jsem menší dotazník na mladé lidi, jestli vůbec ví, co se tehdy dělo. A hlavně, jak se lidem žilo. Objevila se i odpověď, "bylo lépe". …

Problém mladých lidí je v jejich studiu. Lépe řečeno, dějepisáři se nevěnují dostatečně novověkým dějinám, neprobírají teror pořádně a aby toho nebylo málo, či vlastně aby toho ještě méně, doma s rodiči dítě neprobírá vůbec nic. Asi se shodnou na větě, nějak bylo a nějak bude. Jenže s tím se přece nemůžeme smířit. Nemůže nám stačit věta, že nějak bude. A co víc, nemůžeme dopustit, aby si mladí lidé mysleli, že bylo dobře.

Mohli cestovat, vyvolení
Ano, kdo byl ve straně, cestovat mohl. Pár zemí (komunistických) jste mohli navštívit i v rámci výletu. Ale opravdu to stačilo?
Sehnat práci bylo snazší. A byt taky.
To ano. Bydlet měl kde každý a práce se také našla. Museli jste. Výběr však nulový.

O lidi bylo postaráno.
Kdo držel hubu a krok. Mohl žít. Přežívat.

Tohle jsou jen střípky z reportáže, kterou jsem zaslechla. Mladí lidé neviděli na komunismu nic špatného. Sice neměli svobodu, ale to prý nějak šlo i tak. Takže mladým lidem vůbec nedochází, jaké privilegia vlastně mají. Studují, co je baví. To je snad jedna z nejdůležitějších věcí. Dělají, co je baví. A to nehledě na to, koho volíte. Cestujete, kam chcete. A ve straně rodiče nemáte. Opět jen střípky toho, co můžeme. Ale asi si toho nevážíme. Ono tomu odpovídají i výsledky voleb…


Takže na závěr. Připomeňte učitelům, že chce slyšet o komunistickém teroru, o číslu zabitých, o nedostatku potravin, o nulové svobodě, o strachu… A možná i vaši rodiče promluví. Hlavně o tom nemlčte. Nemáte na to právo. Vy ne. Nikdo.


Děkuji.


Austrálie JEDE

16. listopadu 2017 v 21:55 | ZIP_photos |  Sedmnáct
Austrálie má v srdci duhu! Jsou na dobré cestě, aby legalizovali sňatky homosexuálů. Není sice ještě nic hotovo, ale už jen myšlenka, že další stát bere práva LGBT skupiny vážně, znamená, že jsme se ve 21. století posunuli dál a chceme svět, kde slovo rovnost, naplní svůj význam. A tak je načase, připomenout, proč je legalizace důležitá a okomentovat známé mýty, které se kolem toho motají.
Výsledek obrázku pro australia LGBT

Být homosexuálem, neznamená být nemocný, zvláštní…
3x proč jsou sňatky důležité:

1) 1. Protože podepsaný papír znamená mnohé výhody. Například když máte dítě ve školce a váš partner ho chce vyzvednout, nemůže, pokud není příslušníkem rodiny nebo nemá povolení. Sice mnohdy stačí, abyste vychovatelce oznámili, že každou středu ho vyzvedne váš partner, ale stačí, když ji někdo vystřídá nebo si na to někdo posvítí a vyzvednout ho smíte jen vy. Kromě školy jsou tady návštěvy v nemocnici, doprovázení k lékaři…
2)
2. Chcete společný dům, byt nebo jen část majetku. Jenže společná půjčka a nárok na majetek bez podepsaného papíru není tak jednoduchá. A pokud se vám něco stane, váš partner nakonec může skončit na ulici, protože není dědicem a nemá na nic právo. Protože jste nebyli "svoji."

3)
3. A nakonec možná až přehnaně romantické gesto. Ale všichni milujeme okamžiky ve filmech, když si před hrdinku klekne přítel a požádá ji o ruku. Velká svatba, plno smíchu, lásky a budoucnost, která se vybarvuje do růžova. Proč by taky ne, berou se z lásky. A tak to chce i dalších milión lidí. A mezi nimi i homosexuálové. Chtějí si říct ANO, zažít velký den a mít vztah, který stvrzuje, že jsou si rovni a ve společnosti mají stejné místo, jako heterosexuálové.
Důvodů je nespočet. Ale homofobům nepomůže žádný navíc, svého názoru se nechtějí zbavit a homosexuálové moc dobře ví, proč by se chtěli vzít. Ono možná stačí jen slovo láska a mnohým je jasné, že pro tento důvod chceme a děláme vše. Vždyť je to princip. Důležitý.
3x homofobní průjem
1) I. Nakazíte ostatní! Tak i v našem století tomu stále někdo věří. Ono říct, že homosexualita je nemoc, která se přenáší na děti tím, že je vychovávají, je snad jedna z největších absurdit na světě. Jenže vyvrátit ji, není jednoduché. Teda ano, je. Ale pro mnohé stále nepochopitelné. Homosexualita není dědičná. Existují sice studie, které říkají, že se jedná o část genu, který je jiný, než zbytek, ale nedokazuje to nic na dědičnosti. A podle jiných studiích, se o žádné geny nejedná a jednoduše náš individuální vývoj, společnost a naše JÁ, se vyvíjí tak, že se z nás stanou homosexuálové a gen s tím neměl nic společného. Dva homosexuálové předávají dítěti lásku, teplo domova a ty nejlepší předpoklady pro správný život. Stejně jako by to měl dělat každý rodič.
2)
II. Deformují společnost. Je jich čím dál víc a chtějí nás zničit! Čísla sice rostou, ale je to jen tím, že se k ní čím dál více lidí nebojí přiznat. A však mějme na paměti, že se nemůže stát, aby v přírodě bylo více homosexuálů než heterosexuálů. Nejsme páni přírody, a tak to nemůžeme ovlivnit. A dokonce existuje studie, která říká, že homosexuálové jsou na světě proto, aby snížili porodnost a aby redukovali zlo. Protože tito lidé nemají v sobě nutnost, druhým ubližovat pro svou rozdílnost.
3)
III. Mají nemoce! Ano, pravdou je, že AIDS, HIV virus je u homosexuálů vysoký. Mluvíme však o skupině gayů a i tak nejsou ve všem sami. Neviní nejsou ani heterosexuálové a všechny prostitutky v ulicích. Takže nemocní jsou, ale z velké části jsou taktéž opatrní a o své nemoci informují partnera, nechávají se vyšetřit. Nechovají se sobecky. To heterosexuálové ano.
Můžeme najít jiné průjmy. Ale proč si kazit den. Homosexuálové se zasměji a homofobové na*erou další do komentářů.
A tak ti na závěr milá Austrálie držím palce! A milý světe, jen tak dál!


Děkuji.
Výsledek obrázku pro australia LGBT

Klapka, odstavec

14. listopadu 2017 v 15:32 | ZIP_photos |  Sedmnáct
Říct, že naše dětství bylo hezčí, protože jsme neměli sociální sítě a že na počítači byla jen jedna hra, bez internetu, že jsme chodívali bobovat a že jsme si hráli venku s dětmi, mi přijde už ohrané a hlavně, nepravdivé. Teda, ano. Sociální sítě nebyly, jen ICQ a Skype, hry se nedaly rozjíždět a jejich grafika je od té nynější směšná, ale že by děti mého dětství trávily zázračně více čas venku, to se říct nedá. Spíše takových dvacet let zpět, to ano. Ale aby lidi v mém věku tvrdili, že se naše a dětství dnešních dětí liší tak diametrálně, to mi přijde směšné.

Dnešní děti tráví čas na počítačích. To asi nevyvrátíme, ale taky se tomu nechci nijak věnovat. To, co mě zajímá, je dnešní natáčení videí a potřeba sdílet svoje zážitky na blogu. Protože jsem jedna z nich. Píšu vám zde, na blog. A vy jste ti, kteří to čtou, zde, na blogu.

Naši youtubeři nejsou už dávno v plenkách, jak tomu bylo ještě přednedávnem, ale stávají se z nich lidi, co mají co říct, předat a schopnost ovlivnit. Stává se z toho slušné živobytí, které však není tak jednoduché, jak si mnozí myslí. Schůzky, diskuze a hlavně, neustály přísun nápadů. A o co víc, musíte svůj život sdílet. Protože lidi vás potřebují vidět, slyšet. A čím podrobněji budete svůj denní rozvrh rozebírat, tím více diváků bude. Zvláštní doba, to ano.

Blog je přece jenom trochu pasivnější záležitost. Hlavně v tom, že svoje myšlenky píšete, neříkáte. Nemusíte se točit a po nocích stříhat. Za to však musíte umět zaujmout stylem psaní. Nikdo vás nevidí, proto je tohle možná složitější, získat si lidi na základe napsaných slov. Protože na youtubery můžeme koukat jen proto, že vypadají dobře. Ale u blogerů vzhled neposuzujeme.


A má otázka zní, kdo je váš oblíbený youtuber a jaký bloger vás zaujal?

Ale nežili spolu šťastně

7. listopadu 2017 v 15:02 | ZIP_photos |  Sedmnáct
Sedím v zadní části kavárny a mám chuť se zvednout a odejít. NEZAPLATIT, abych aspoň trochu rebelie v životě zažila, ODJET NEZNÁMO KAM, prostě si sednout na vlak nechat to na osudu, NEMÍT ŽÁDNÉ ZAVAZADLO, aspoň bych si musela koupit nové věci a staré nechat ležet tam, doma.. A odejít od něj. Nikdy mi neublížil, nikdy mě nepodvedl a snad mě i miloval. Ale já mám chuť vše změnit. Protože slovo NAVŽDY se stalo mou noční můrou.

Možná ten pocit znáte. Upsali jste se ďáblu a navždy musíte onu věc dělat, někoho milovat… Navždy končí smrtí, ale ta bolí. Není vysvobození, snad jen útěk. Ale ten se rovní nezodpovědnosti. Společnost nemá ráda útěky, zaškatulkujeme se do sekce - zbabělci a tato nálepka nás bude provázet celý zbytek života, navždy. Takže co můžeme dělat? Budeme jako paní, sedící v zadní části kavárny, čekat na ten správný moment a odjedeme vlakem neznámo kam? Možná nemusíme. Kousněme se do jazyka a hovořme, mluvme o svých pocitech.

"Budu tě milovat navždy." Fráze, kterou slyšíme ve filmech a pokud jsme velcí romantikové, možná ji i proneseme naživo. Většinou si američtí scénáristi zakládají právě na oné frázi FOREVER. Film pak má větší grády, když k tomu přidají svatební pochod. Právě svatba si tento závazek oblíbila. Protože kde jinde máme slíbit tomu druhému, že s ním zůstaneme po celý zbytek života, než před oltářem? Ale nic není růžové, city v nás se mění, zažíváme krize, zamilováváme se, chceme změny a ty občas obnáší porušení závazku NAVŽDY. Jenže co teď?

Nejsem manželská poradna, ale pokud nejsme šťastni ve svém manželství, co jiného dělat, než o problému mluvit a nebát se změny? Nedostaneme se do pekel, když nedodržíme navždy, dostaneme se do pekel za lži a nevěry. Jak by mnozí řekli. Takže se nebojme ozvat a svůj život patřičně změnit.


Nebo čekat jak paní. V kavárně, vysnít si vlak a jen nasednout.