Červenec 2017

I kdybych měla skafandr, je to moje věc!

22. července 2017 v 20:38 | ZIP_photos |  REakce
Venku je krásných třicet stupňů. sluníčko svítí, bazén doma nemáte, rozhodnete se jít na koupaliště. Dorazíte tam, a co nevidíte. MUSLIMKU CO ZROVNA VYLEZLA Z VODY A MÁ NA SOBĚ TEN HÁBIT! No to jdeme domů! Češi, jakožto sprostá hov*da. Aneb, zamysleme se.
Muslimky a ten jejich 'hábit' nebo jak to nazýváme, je jak víme věcí náboženskou, kulturní a intimní. Nikdo z nás nemůže pochopit, proč se ženy chrání a jaké přesné postavení před mužem mají. Protože to, že by neměla žádná práva a podobně, není úplnou pravdou. Navíc, ty to ženy svoje postavení plně respektují. A to i když přijedou sem, do 'svobodné' země. Jenže my nerespektujeme je. A to bychom měli. Lidská práva vám to říká jasně. Práva, které jsme vytvořili my lidé, nikoli vyšší zákon, práva, za které bojujeme a které chceme prosazovat.
Ten 'hábit' je vybrán pouze pro koupaní. Tudíž, stejně jako naše plavky, patří do vody. Ano, prochází se po koupališti, stejně jako my. My si sedneme na trávník. My v plavkách jíme. Chodíme na toaletu. Stejně jako ony. A co víc, ty to ženy jsou velmi čistotné, dokonce si dovolím tvrdit, že čistotnější, než většina Evropanů. Nebo, kolik z vás si po návštěvě koupaliště vypere plavky? Asi by se to dalo spočítat na jedné ruce.
Navíc, voda obsahuje chlor. Takže o čistotě vody bychom mohli spekulovat dlouho.
Druhou věcí je, že pokud zakazujeme, aby tyto ženy navštěvovaly koupaliště, protože jejich oděv je poněkud jiný, zamysleme se nad našim oděvem. Některé úbory jsou plavky, protože to tak nazveme. Mono mužů vezme šusťákové kraťasy, ráno s nimi natírali plot, malé děti raději nic na sobě nemají, však jejich těla a intimní místa se mohou tomu hnusu vystavovat běžně a sprchu před koupáním si taky nedám, však je to vody.
Raději prvně mysleme, než se začneme chovat jako úplní idioti. Pardon. Ale to pro mě jsme.

Děkuji.



TT, Ryby. vy víte KDE

22. července 2017 v 17:05 | ZIP_photos |  Sedmnáct
Kdybych měla ryby, vy víte kde.. Takhle nějak na mě působí každé vyřčené přání se slovy, KDYBCH. U určitých lidí jsem velmi alergická, když toto spojení použijí, protože zpytují své skutky pokaždé, když sou dokonány. Slaboši, co neberou zodpovědnost za jednání.
Nicméně, téma týdne bych ráda splnila. Zamyslela jsem se nad pár okamžicích v mém životě, kdy jsem tuto větu pronesla (ano, i mně leželo na srdci to sladké KDYBYCH) a zkusila se zamyslet, jak by vedly koleje mého života se změnami, které by nastaly.
Žádné prkna, co znamenají svět
Bylo čistě na mě, jestli budu chodit do divadelního kroužku. Patřím mezi ty děti, kterým rodiče nevnutily hloupé kroužky, protože do nich chodili jiné děti anebo rodiče, co přihlásí děti přesně tam, kde výslovně děti nechtějí.
K divadlu jsem tíhla, přihlásila se a jsem za to ráda. Kdybych se nepřihlásila, tak nepoznám spoustu lidí, což je samozřejmé. Nepřišla bych na chuť folku, neobjevila spoustu kapel, protože to jsme po večer s přáteli dělali a nepoznala bych tu stránku divadla, která většině lidem nepřijde pod nos. I práce s lidmi by mi byla cizí, nechtěla bych veřejně vystupovat a bála bych říct svůj názor. Tohle mě divadlo naučilo.
Jiná střední škola
Tak takhle důležitý mezník, jako je střední škola, bych už z principu nerada měnila, ale faktem je, že jsem uvažovala, jaké by to bylo, KDBYCH si vybrala například gympl. Krom spolužáků a učitelů, kteří by byli nahrazeni a určitě bych i tady našla přátelé, bych nepoznala velkou část lidí. S většinou se sice ani nepozdravím, ale na druhou stranu můžu o některých hrdě prohlásit, chodili jsme na stejnou školu. Měla bych znalosti v jiném kruhu, což mi nepřijde zas tak velká změna, když ani teď, po ukončení střední, nemohu říct, že jsem znalosti využívala, ale ano, budou se hodit. Možná. Někdy. Snad.
Podat si přihlášky jinam
Tak tohle KDYBYCH zůstává i mým tajným přáním, protože si teď nedovedu představit, co se svým zvoleným oborem budu dělat a zda vůbec ho chci studovat. Nemůžu tedy říct, jaké by to bylo, kdybych volila jinak. Ale na druhou stranu si dovolím tvrdit, že jsem volila správně. Protože jinak si nedokážu představit, proč jsem byla tak zapálená zrovna do něj. Něco na tom musí být. Snad.

Ta co vaše KDYBYCH. Existuje?


Lžu, jsem.

12. července 2017 v 10:31 | ZIP_photos |  Sedmnáct
Lež má krátké nohy. Pravda bolí. Dobro vždy zvítězí. Zlo musí být pokořeno.
Není člověka, co tyhle věty nepronesl, neslyšel a není člověka, co v ně nedoufal.
Jako malým dětem nám bylo stále opakování, že s poctivostí daleko dojdeš a že se lež nevyplácí. Přesto se v životě octneme v situacích, kdy lžeme, abychom druhého uchránili před bolestí, ale hlavně sami sebe. Je nám lháno do očí a my víme, že pravda je někde jinde. Nenamítáme slova, která nám obalamutí smysly, a připouštíme, že by ta lež, mohla být naší pravdou.
Lžeme a říkáte si, tohle není můj hlas! Ale děláme to pořád. I když s tím chceme skončit.
Ten problém spočívá v samotném pojmu, lež.
Vysvětlit malým dětem, jaký je rozdíl mezi lží a pravdou, nebývá zas takový problém. Stačí jen:
LEŽ- ubližuje. PRAVDA- je jen to správné. Jenže během života zjistíme, že lež není vždy na překážce a mnohdy pravda je ta, z které rojíme slzy a s pravdou se dostaneme do takových problémů, že o její správnosti by se dalo polemizovat.
Přitom stačí, abychom si ujasnili, že nemusíme naše slova obohacovat o termíny pravdy a lži a stačí jen, že se uchlácholíme pocitem, že naše vyslovená slova mají někomu, nám, pomoci.
Možná máme pocit, že někdy neslyšíme náš hlas, ale hlas uvnitř nás, který LŽE. Co takhle se spokojit s faktem, že náš vnitřní hlas je ten, co ví, co dělá?


Pětka realit

5. července 2017 v 11:12 | ZIP_photos |  Sedmnáct
Nejsem milovník a fanda youtuberů, mám na ně svůj názor a tak se vyhýbám všemu, co by souviselo s denním vlogem nebo poučením o životě. Faktem ale je, že jsem narazila i na lidi, co sdíleli myšlenky rázu, který mě zaujal. Ale na druhou stranu, i oni mají své slabší stránky a k některým videím mám nechuť.
Narazila jsem na video od slečny, která našla 5 věcí, díky nimž jsme nešťastni. Stejných 5 věcí jsem si vybrala já. Nechci kritizovat její myšlení. Ono snílci a realisti mají tenkou hranici mezi sebou a v jeden den jsme realisti s jasným cílem a k večeru už sníme o lepším zítřku.
Takže.
5 věcí, díky nimž nejsme nešťastni, ale které máme nastavené.

Je pravdu, že každý z nás si říká, že jednoho dne, až bude starší, až bude mít více peněz, až až až až až.
Dělat věci hned teď, bez omezení a se zápalem, je nejlepší cestou k užívání si života. Ale žijeme ve 21 století, máme nastavené atributya bohužel máme i hranice, které nám znemožní okamžité jednání. Hranice a omezení nám určí společnost, ale určíme si je i sami. Chráníme tak sebe před ostatními, protože hranice platí i pro ně a vedeme život cestou, která nás má chránit před zbytečnými riziky. Špatně?
Určovat si cíle, co jednou dokážu a co chci, je pohon, který nás nutí vstávat, jít do práce a šetřit peníze. Není na tom žádné negativum, dokud si ty AŽ plníme. Jsou normální a přirození. Jen si je nezapomínejte poznačit a pravidelně zkontrolovat. Nebojte si sny splnit. Ale taky nejednejte bez přemýšlení a AŽ si pravidelně nastavujte. Ono vymezení doby AŽ je na vás a stejně tak pak samotná hranice provedení.
SROVNÁVÁME SE S OSTATNÍMI
Tohle jednání ze života nikdy neodstraníme. Není to možné, protože je to přirozeně nastavené jednání, která má každý živočich a jedinec na zemi.
Jako malé děti jsme se srovnávali s jinými dětmi, protože jsme chtěli být stejně dobří. A je to přirození a hlavně, pozitivní. V psychologii se s tím setkáte hned několikrát a hlavně u zvířat. Není na tom nic negativního do té doby, dokud toho druhého neomezíme.
Vědět, že je někdo, kdo něco dokázal a má v životě to, co chce, neznamená, že budeme dělat to samé, ale že si uvědomíme, co pro to obětoval a jak tvrdě pracoval. Správně, někdy k tomu přijde člověk, jako slepý k houslím, ale většinou za tím stojí tvrdá práce.
Mějte na paměti, že na místě nejsou deprese, že nejsme TAK DOBRÝ, ale obrovské pružiny, díky kterým se držíme a míříme výš.
NEGATIVNÍ MYŠLENÍ
To zde bylo vždy. Ale pravdou je, že díky sociálním sítím a obrovskému vlivu médiím jemu neunikáme a bohužel jsme v jeho pasti. Na jednu stranu máme ve zprávách informace o tom všem zlém, co se děje, mnohdy ale nemáme veškerou pravdu na talíři a mnohé události se raději zapomíná. Důvody si stát určí sám.
Nicméně vykázat z hlavy negativní myšlení není jednoduché a pro mnohé lidi nemožné. Tady buďme realisti. Musí být! Musíme plně vědět, co špatného se děje a plně si uvědomit, jaké důsledky to přináší. Neznamená to ale, že s tím pocitem budeme žít celý den. Není ale ani na místě se všemu vyhýbat.
Mysleme pozitivně. Ale ne vše jde hladce, omezení existují a svět není růžový.
NIC NEDĚLÁM
Občas mi vrtá hlavou, co by si lidí přáli dělat, aby slovo NIC mohlo vymizet. Dýcháme, jíme, spíme, chodíme... Už to jsou pojmy proto, abychom věděli, že děláme vše proto, abychom žili. Na druhou stranu je na každému z nás, co chceme v životě mít a čeho chceme dosáhnout. Proto si musím určit sami, co je pro nás NIC.
Pro mě to bylo v době maturity a přijímaček spaní a chatování. To bylo velké NIC, protože tenhle čas byl důležitý pro učení. Na druhou stranu, po maturitě a přijímaček vím, že NIC už nechci slyšet. NIC je teď odpočinek, který si pode mého zasloužím.
Dělejte, co vás baví, NIC je pojem o vašich aktivitách. Zahrňte si do toho, co chcete.
OČEKÁVÁNÍ
Otázkou je, kdo za tím očekávání stojí.
Zda my, pak si sami určíme požadavky, které nejsou reálné, ale mnohdy se z nich ponaučíme.
Nebo společnost, která má požadavky na všechny stejně. Tohle my ale přeci chceme?
Pak si ale nesmíme vyčítat, že nedokážeme všichni všechno stejně. Přirozeně jsou věci zkreslené.
Buďte plní očekávání v tom, co chcete mít. Není nemožné dosáhnout cílů. Ale buďte opatrní v tom, jaké kroky k tomu míří.

Poslední větou snad jen, že nechci kritizovat myšlení youtuberky, jen dodávám, co si myslím já, nechci vlnu nevole.