Prosinec 2016

Fikce o realitě

19. prosince 2016 v 21:06 | ZIP_photos |  _Fata morgana_
Sedím v malé kavárničce uprostřed Londýna. Okno je pokryté jemnými kapkami deště, lidé venku vytahují deštníky, vše se skrývá pod tmavý mrak. Typické počasí pro Anglii?
Aroma z kávy oslňuje celou místnost, hrneček zbarven do rudé barvy nevinně stojí na modrém talířku. Lidé o kolo jemně štěbetají, ale nikdo z nich někde pokazit tu dokonalou náladu. Někteří přemýšlí, jiní si čtou, jiní poslouchají dokonalou bílý soul- Joa Cockera.
Káva mi pomalu stydne, po půl hodině uklidním mysl a ponořím se do myšlenek. Utíkám před krutou bolestivou pravdou nebo jsem jen další mladý člověk, co se ztratil a potuluje se cestou, kterou každý z nás podstoupí?
Nejsem zrůda citu... Nebo ano?
Káva omámila mojí mysl a já začínám přemýšlet.
Přiznávám, že svoje vztahy nedokážu udržet déle, než dva týdny a už na konci 5. dne počítám hodiny, kdy nebude blbé dát všemu sbohem. Občas přijdou srdce rvoucí pláče, kdy se mi city topí v oceánech provinilosti, ale vždy se dostanou na nový břeh a očištěné se vydají na novou pouť. Jindy je to záplava nadávek. Na některá slova si musím vzít slovník, abych vůbec věděla, kdo že mám být. Ale ani z toho si moje tělo nebere nic nového. Prostě jsem jen subjekt mnohých jmen. Ale jsou to i hezké konce. Jen se rozloučíme. Žádná ze stran z toho nedělá western, a pokud by režiséři hledali námět na novou komedii, možná by se inspirovali. Lhát vám ale nebudu. Dobří přátelé nikdy nejsme. Díky FaceBooku vím, kdy má narozeniny a co právě jí, co si oblékla, ale jinak je naše komunikace na bodě mrazu. Necítím však vinu.
Jemně promíchávám kávu a dokonalá chuť jemných kořínků a čerstvých zrn, probudí chuťové pohárky.
Proč vše ukončím, je prosté. Občas je to z ryzí nudy. Jednoduše mě nebaví, si hrát stále na jednom pískovišti. Hračky stejné, písem poničený. Chce to změnu. Jindy dojde k nedorozumění, kdy se ráno leknu a zbytek dní proklínám sílu a kouzlo alkoholu. A nebo je tady strach. Strach, že by věci mohly mít pokračování a já tak musela svou pouť prodloužit, nemít pauzu a po celou dobu být stále oddaná té jedné cestě. To však není nic pro mě.
Káva omývá hrníček a prozrazuje duši hrníčku. Blížím se ke konci. Objednávám si rybízový džus.
Vše však nebylo tak kruté nelidské, jak by někdo mohl říct. Před několika měsíci jsem byla tou nejšťastnější osobou. Vedle mě byl člověk, co se nezabýval prostoduchými věcmi, nahlédl pod povrch a nespokojil se s prostým vysvětlením. Občas to byla úzká ulička, když stále dokonal, omýváte jedno a to samé dokola, protože se slovy- PROSTĚ TAK, vás propíchává do zad a vy musíte přijít s lepší odpovědí.
Cit z mé strany čistý, jen v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Osoba zadaná, pečující a oddaná svému životu. Co bych jí taky já mohla nabídnout, když vlastním jen pár knih a několik košil? Neuměla bych ji zabezpečit, neuměla bych obětovat vše pro jediný okamžik. Aspoň si to myslím.
Jenže jsem byla šťastná, zamilovaná a oddaná.
Vychutnávám si svůj džus, pouliční lampy začínají oslňovat úzké chodníky, lidé se zvedají ze svých míst a noví vítají do dveří. Asi ještě posedím. Přiletěla jsem teprve včera, kdy jsem zbaběle sbalila kufr a ani se nerozloučila. Nechala za sebou veškerou zodpovědnost, povinnosti. Chci si vyčistit hlavu nebo jen utíkám?
"Dobrý den, jste slečna *****?'
"Dobrý den, ano. Jsem."
"Někdo by s vámi rád mluvil. Čeká ve vedlejší místnosti."

"Děkuji..........."

Úterý... (Zrakem k "dokonalosti")

13. prosince 2016 v 20:34 | ZIP_photos |  _Fata morgana_
Jednou někdo moudrý pronesl, že lidé by se neměli řídit pouze okem. Protože lidský zrak je nedokonalý a neumíme vniknout pod povrch. K tomu bych dodala, že ani to, co je na povrchu, není pro každého jasné.
Třeba barevné spektrum. Díky bohu, že existuje číselná definice barev a jejich odstínů, protože jsem zažila nesmyslné hádky o přesném odstínu červené. Svět na tom nestojí, ale mozek nechce přijmout, že by se mýlil v tak prosté věci, jako je barva.
Kolik z nás opravdu nedá na první dojem, když jdete po ulici a vidíte naproti sobě mladou, obézní holku, co to zrovna nevychytala a oblékla se dost cudně. Náš zrak opět zachytil jen to, co je na povrchu.
Nechci tady rozebírat naše předsudky a neschopnost, být lidští v naslouchání druhých, ale kdyby lidské oko bylo dokonalejší a my se naučili dívat dovnitř lidí, našli bychom malé tajemství.
Tajemství, co popisují básníci, prozaisté, skladatelé a co vidí lidé, když umírají, nebo se pořádně sjedou koksem.
V každém z nás je zvíře.
PTÁK
Člověk, co je volný. Má svobodnou vůli, miluje lehkomyslnost, ale když na to přijde, bojuje.
LEV
Pyšný, kolektivní člověk, co bojuje za smečku. Nenechá na sebe šáhnout a svou důležitostí je si vědom.
ZMIJE
Tichý, plíživý. Není nebezpečný, pokud ho neponížíš, neublížíš mu. Pak tě jen jednou kousne a ty jsi ve spárech věčného spánku.
Uvedla jsem pouze 3 typy a už tak jsme vás ovlivnila. Budete vnímat člověka vedle sebe podle jedné charakteristiky. Proto nad tím neuvažujte a vytvořte si vlastní. Poznejte člověka, přiřaďte mu zvíře a dotvořte jeho silné a slabé stránky.

Nezapomínejte na první dojem, protože vaše intuice vás může uchránit před nebezpečím, ale mějte chuď odhrnout slupku vytvořenou společností. Vnikněte dovnitř. O zvíře pečujte. A milujte.

10. PROSINEC (HR)

10. prosince 2016 v 20:30 | ZIP_photos |  *Evolution*
Kolik lidí ví, co je dnes za den a kolik lidí by to vědělo, aniž by se podívala na Facebook?
Na druhou stranu, děkuji Facebooku! Nebýt tebe, procento lidí, kteří si uvědomují dnešní den, by bylo podstatně menší.
Dnes je den, kdy můžeme křičet za svoje lidská práva a hlavně, za práva druhých!

Možná si ani neuvědomujeme, jaké máme štěstí, že žijeme v České republice, kde jsou lidská práva respektována. Jsou země, státy, které takové štěstí nemají. A pozor, nebavíme se jenom o státech 3. světa. Takové Rusko je vyspělým státem a lidská práva jsou jen pojmem v knihách, bez jejich podstatného naplnění.
Chtěla bych, aby nebylo pouze datum 10. prosince tím výjimečným, ale aby si lidé uvědomovali, že právo na víru, lásku, svobodu slova, ŽIVOT, máme mít všichni bez omezení.
Proto, pokud si na lidská práva vzpomenete jen jeden den v roce, křičte, co je špatně, pište dopisy, sdružujte se a bojujte. Asi vám nikdo nepošle děkovný šek s šesti nulami, ale v budoucnu to bude vaše práce, která dokázala, že lidskost existuje a že nejsme sobečtí a bezohlední.
Naše děti nás potřebují a potřebují, aby svět byl svobodný. Že to není možné? Jak to můžeme tvrdit, když jsme se o to nepokusili.

For her...

5. prosince 2016 v 21:46 | ZIP_photos |  _Fata morgana_
Mluvit ve svém věku o skutečnosti, která by mi změnila život, by byla pro mnohé vtípkem. Se slovy, jsi mladá... To nic nebylo.. Ještě nemáš žádný život..
Se dostávám do úzkých. Máme právo prohlásit, že mi něco změnilo život?

Představte si, že něco existuje. Proto, pokud nevěříš, že člověk ještě před dvacítkou může zažít změnu života, nečti. Zklamala bych tě.

Možná se budu opakovat, ale asi se z toho nikdy nevypíšu.
Ve 14 se mi obrátilo mé já. Najednou jsem byla někým jiným. Ve své podstatě jsem se nezměnila, pořád se jmenuji stejně, rodné číslo se mi taky nezměnilo a mám i stejné bydliště. Ale podle všeho se změnil můj budoucí život a pouto s ním spojené- s kým budu žít.

Možná to byl kouzelný vánek, co zrovna vál. Možná to byla magická kapka z duhových mraků. Možná to byl ON, možná to byl osud. Ať už to bylo jakkoliv. Obrátil se mi život a já nebyla pro společnost většinou, ale menšinou, co nosí duhové vlaječky, nekompromisně musí dát najevo kým je a nestydí se zakřičet GAY! Samozřejmě, že ve 14 jsem nic takového nedělala. Ale postupem času to nabírá na obrátkách a strach nechávám za sebou.

Takže ve 14 se vše změnilo. Jenže bylo by to velmi jednoduché a vlastně konec příběhu, protože stát se teplou menšinou, není zas tak zajímavé. Respektive, pro mě to nebylo to nejhorší. Nebo nejlepší?

Člověk, co mi život změnil, není nijak zvláštní. Nemá magické schopnosti, nemá třetí oko ani neplive oheň. Prostě obyčejný člověk. A tady je i zakopaný pes. Čím mě očaroval a změnil? Vzhledem? Nenamítám, že krása je na místě nebo aspoň byla, ale to by bylo málo, aby mě to obrátilo. Inteligence? V té době jsem znala jen jméno.
Řekněme tedy, že pro mě bylo nepopsatelné arché.
Po pár letech, kdy jsem plavala v bouřlivém moři hormonů a představ, jsem se dostala na břeh. Procitla jsem. Přátelé jsou vděční, že se to stalo, protože by to nemuselo dopadnout dobře. Nicméně, ty vlny pocitů, které by se podobaly lásce, byly silnější než já. Neukočírovala jsem příliv a odliv přicházel tak brzy, že můj nádech byl krátkodobou záležitostí.

Aby toho nebylo málo, vytvořila jsem si vlastní iluzi dokonalosti této osoby, co se ani kousíčkem nepřibližuje realitě. Takže jsem milovala svou fantazii.

Po tolika letech jsem se snad ponaučila. Respektive, je to možné?
City prý nezmizí, jen chřadnou, schovávají se, a když mají příležitost, naplní se. Co když tohle nechci a odmítám zažít někdy něco podobného?

Tohle je moje změna.


Pokud si zde zavítala a čteš tyhle řádky, neděs se. Nehledej v nich hloubku, nechtěj po mě vysvětlení. Jsi "jen" osoba, co nikdy nezmizí i když si to tajně přeju. Oslovila jsi můj život a já s tím nemohu bojovat. Nezklam mě. Nezapomínám a občas tajně doufám.

Měsíc pokroků

1. prosince 2016 v 20:43 | ZIP_photos |  _Fata morgana_
Začíná měsíc přání. Chceme si splnit sny, dohnat, co jsme nestihli, odpustit druhým, zrekapitulovat další kapitolu v životě a hlavně, ponaučit se a jít dál.
Za měsíc začneme s dietami, s půsty, s předsevzetím. Někomu vydrží týden, měsíc a někomu celý rok. Co takhle si dát předsevzetí, které budeme plnit postupně, celý život?
  • Odpouštět
Každý zažil situaci, kdy nesnášet tak moc druhého, že se nedokázal představit, že by odpustil a ve své podstatě nechtěl. Jenže bolest odchází. Ve své intenzitě nevydrží dlouho. Za to velké díky!
Všichni děláme chyby. Co se však všichni můžeme naučit, je odpouštět. Nejde o to, aby si lidé ubližovali a nad horkým čajem řekli, promiň, zapomněli na to a šli dál. O problému se musí mluvit, nesmí se podruhé stát a musíme si být vědomi chyb. Pak si horký čaj dát můžeme.
Pokud se naučíme odpouštět, zlomíme velké kameny, které tíží naši mysl, srdce. Budeme snadněji žít.
  • Přát
Nevím, jak tenhle bodík přesně pojmenovat, ale jde o naši dobrotu k druhému. Naše století by se dalo přiblížit k sobecké závisti a k neskutečnému spěchu za úspěchem, majetku. Jdeme přes mrtvoly, na druhé zapomínáme. ŠPATNĚ.
Spěch, co kolem nás je, nejde zbrzdit ze dne na den a pokrok nám to neumožňuje. Co ale můžeme zpomalit, je náš hon za úspěchem bez ohledu na druhé. Vytváříme nové cesty, na staré se neohlédneme a zasypeme je. Přitom, jak můžeme vědět, že nebudeme potřebovat jít zpět? Dá se cesta obnovit?
Přejme si navzájem jen to nejlepší, nezapomínejme na sebe a snažme se být lidští.
  • X Nenávisti
Bodík, co by mohl pojmenovat můj blog.
Jsem silně proti rasové a jiné diskriminaci. Všichni máme předsudky, máme strach, ale nenávist vytváříme uměle a zbytečně. Respektive naše vytvořená nenávist je skličující mor nad světem, který nás pohltí. Nebudeme věřit jeden druhému, nebudeme svobodně dýchat. A to vše si vytváříme sami.
Otevřeme oči. Podejem si ruce a vykašleme se na rasu, státem, pohlaví. Proč?
V důsledku jsme všichni stejní, smrt je si rovná přede všemi a naše sociální "cholery" zničí svět.
Našlo by se spousta bodů, které můžeme naplnit. Stačí se snažit.

Tento měsíc je poslední v roce. Máme šanci vybavit si naše chyby, ale i úspěchy. Být hrdí na naše cíle a nezapomínat tvořit nové. Odpustit, popřát druhým a vykašlat se na nenávist. Můžeme vkročit do nového roku "noví", s hlavou plnou pokroků. Zlepšeme svět pro naše děti, když už nejsme schopni myslet na sebe.