Srpen 2016

Mám S7! Super... děti mají ale hlad!

30. srpna 2016 v 12:13 | ZIP_photos |  _Fata morgana_
Pokrok nezastavíš...
Kdo pronesl tuhle větu jako první? Je to vůbec pravda?

Určitě znáte situaci, kdy zapnete WiFi a váš mobil začne spouštět aktualizace. Zaseká to celý mobil, tedy v mém případě a občas si žádné změny ani nevšimnu. Vývojáři aplikací nepřestávají pracovat, dnes už máte aplikaci na vše! A to myslím doslova....
Nechci je hanit, tenhle pokrok má své výhody. Například:
  • Komunikujete po celém světě
  • Vaše pocity může vyjádřit jediný smajlík
  • Můžete cestovat s aplikacemi, které vám budou vyhledávat spoje a levné přespání
  • Slovník v kufru je už minulostí, překladače v kapsi jsou rychlejší
  • Fotky sdílíte jedním kliknutím
....
Takže co se týká aplikací, pokrok nelze zapřít.
To samé platí i u vývojářů mobilů. "Chytré telefony" jsou už opravu chytré! Například jednou aplikací a s "chytrým mobilem" můžu sportovat, pomáhat díky tomu druhým lidem a ještě se dozvím, kolik jsem toho spálila... (Kéž by tyhle čísla byly pravdou)
Elektronika je v dnešní době hezká a nabízí široké spektrum funkcí.
Tohle všechno je FAJN!

Ale podle mě je tady jeden problém. Pokrok v oblasti technologie nelze zapřít a mojí podporu má. Jenže co takhle pokrok u nás lidí? V humanitním slova smyslu, udělali jsme pokrok? Dá se porovnat s pokrok u technologie?
Můj názor zní- Dá, ale je podstatně menší!

Co mám na mysli.
Svět není bezpečné místo. Naše názory jsou bezpečné jen v naší hlavě a o lidskosti se snad nedá ani mluvit.
Pokud se podíváme na situaci ve světě, kolik lidí je v nebezpečí a kolik lidí potřebje naší pomoc? Zemětřesení v Itálii je katastrofa a rádi těmto lidme pomůžeme. A co lidé, kteří nemají kde žít, jelikož jejich vojska stříli ve dne v noci? Pomůžeme i těmhle lidem. Nikoliv. Schováme se za slovy- Oni si za to můžou sami! ... Je jasné, že zemětřesení asi nikdo nepřivolá telefonem, ale proč nedokážeme pomoci i lidem, kteří jsou jen obětmi hloupé vlády?

Kolik existuje nadací, aby se lidé v Africe měli lépe... Všechny tyto nadace se snaží zlepšit životní podmínky do takové míry, aby se to dalo nazvat aspoň přežíváním. Umíme sbírat víčka, aby se postižené děti měly lépe, umíme pro ně pořádat závody a sbírky, ale neumíme takhle lehce posílat peníze do Afriky. Bojíme se, že nás někdo okrade? Že to nejsou bezpěčné nadace? Nebo jsme prostě líní a sbabělí, koukat na muka, která jsou tady desítky let?

Posunuli jsme se v technologiích. Ale neposunuli jsme se v lidskosti. Necháváme lidi trpět, odsuzujeme druhé za barvu kůže, za orientaci, za náboženství.
Jako kdybychom nemohli pochopit, že si barvu kůže opravdu vybrat nemůžeme a že je jen na nás, jakou společnost vytvoříme. Když budeme rasisti, vytvoříme negatvní oblak společnosti, kde se budou cizinci a lidé jiné barvy kůže cítit špatně. Budou se bát a ze strachu umí člověk zabíjet. Ale nemůžeme si pak stěžovat, že nás nesnáší a zabíjejí, když je neumíme přijmat a nechceme vytvořit svět, kde by si byli všichni rovni.
Kolik mladých lidí, se zabije, jelikož jejich orientace je odsuzována. Možná je to klíšé, třeba je to komerční téma, ale co se takhle vykašlat na potřebu, definovat lásku? Nemusíte se bát. Nikdy nebudou majoritní části společnosti...

Pokrok nezastavíš...
My se zastavili, ztratili v potřebě být co nejdále... Vykašleme se na to! Na chvíli přestaňme vytvářet řadu mobilů S4,S6,S7.. a začněme vytvářet společnost, kde lidskost bude prioritou.
Držím nám palce!


Photo: Google

Do mikrofonu se neprdí!

23. srpna 2016 v 17:50 | ZIP_photos |  *Evolution*
Mohu psát o mé první vzpomínce na školku, narozeniny, školu, nejlepší kamarádku, dovolenou a nebo na první vystoupení. Jelikož všechny tyto události mají svou první vzpomínku.
Vypadalo by to asi takhle.

Školka
Tak tahle vzpomínka je jasná, jako facka. Měla jsem na sobě ružovobílé šatičky, růžovou čelenku ve vlasech, bílé podkolenky vytáhnuté mnohem výše než kolena a v ruce plyšáka. Co je však hlavní, brečela jsem. Co brečela, ječela. Byla jsem u hlavních dveří a nemohla jsem přestat.
První vzpomínka na školku je tedy ubrečená. Uječená....

Narozeniny
Na první narozeniny si tedy nepamatuju, ale kdo taky jo. Jen z fotky vím, že jsem měla lentýlkový dort a na sobě "zahradníky" pro miminka. Taky se na té fotce sousředím. Řekli mi, foukej!
Mnohem zřetelněji si pamatuju asi 10. narozeniny, kdy jsem dostala dort ve tvaru medvídka. Jedla jsem ho strašně dlouho a nechtěla jsem se dělit. Stejně se pak vyhodil....

Škola
Úplně na první den si nepamatuju, ale někdy v prvním týdnu přišel fotograf a chtěl nás vyfotit jednotlivě v lavicích, jak se to u prváčků dělá. Opět jsem nebyla spokojená. Byla jsem moc malá (což jsem i dnes, po 11 letech) a nedosáhla jsem na zem. Musela jsem se opřít o lavici, jak to bývá zvykem a usmát se. Úsmát se! Neumím se smát na povel. Taky to tak na té fotce vypadá.

Nejlepší kamarádka
S tou máme první vzpomínku celkem jasnou. Má vedle mě babičku a máme společný plot. Já byla opřená na své straně o plot a ona seděla na studně u sebe. Koukaly jsme na sebe a nemohly se rozhoupat k bavení. Nakonec se tak stalo. Naše přátelství tento rok dostalo občanku.

Dovolená
Byli mi 4 roky a sestra bydlela v té době v Anglii. Jeli jsme ji navštívit. Na co však nemůžu zapomenout a s čím už od té doby mám problém, jsou kliki! Anglické kliki. Koule, lépe řečeno. Je to spíše teda americký prototyp klik, ale tahle rodina je měla po celém domě. A já si šla na záchod a zamkla se, jako kdyby byl na mě každý zvědavý a hnal se za mnou na záchod.... Já se pak nemohla odemknout. To byl trapas! Od té doby kulaté kliky nesnáším a když už na ně natrefím, raději přivřu nebo řeknu, ať mi kámoška podrží dveře.

První vystoupení
Divadlo jsem hrála dlouho a proto asi nemám úplně první vzpomínku, ale jednu zřetelnou mám. Byla jsem ovečka a hráli jsme pohádku. Vím, že jsme měli v ruce mikrofóny. A malé děti a mikrofón? ... Podle mě nikdo nevěděl, co říkáme. Ale že jedna ovečka si prdla, slyšeli úplně všichni!


Tyhle první vzpomínky jsou hezké, teda většina. Jdou důležité. Ale ne tolik, jako ta, která mi podstatně změnila život a kterou chci s vámi sdílet.

Bylo mi 14 a obrátilo se ve mně JÁ. Byla jsem v divadle, dívala se na divadelní představení o Jarmilkovi, což je neskutečně povedá komedie mých kamarádů. Přišla kámoška, že pak hraje ona a jedna kámoška. Prý je to drama. Drama o lásce. Lásce dvou žen. Tehdy jsem chtěla odejít, kdo se má na to dívat? Jste normální? Jste zdravé?! Jasně, že byly....
Když jsem hru viděla, začalo to ve mně hlodat. Proč by měly být nemocné? Proč to vidí lidé negativně? Vždyť to je nevinné a prosté. Kdybych tehdy věděla, co ta hra ve mně vše odstartuje, určitě bych neodešla, koupila bych si k tomu popcorn a vychutnávala si ji mnohem intenzivněji.
Vše se změnilo. Tedy, nebyla jsem už pro mnohé lidi "zdravá".

Zdravá však jsem. Chodím hrdě na PRIDE a když se někdo opře do menšiny, zastanu se ji. Obzvlášť té 4%.
Nechci, abychom trpěli, aby naše budoucí děti byly obětí naší lásky.

Jaká je vaše silná první vzpomínka?
Jste homofóbové?


Obrázek: Google

Brokolici vynechám

16. srpna 2016 v 12:13 | ZIP_photos |  _Fata morgana_
Sedím na lavičce, mám výhled na kopce, svítí slunce, na hlavě mi přistál klobouček a v ruce držím ledový čaj. Vedle mě je kniha, tvář mi zdobí úsměv a na srdci to správně hřeje. Cítím se dobře, svobodně, šťastně. Jak to? - Změnila jsem názor.


Když se kouknete kolem sebe, nemůžete říct že žijete v dokonalém světě, který vás naplňuje. Vytvořit dokonalý svět není ani možné, jelikož lidstvo se potřebuje bouřit. Řekněme, že díky tomu dostáváme rozum a jsme chytřejší. I když já si myslím, že jsme v zamotaném kruhu a žádný pokrok jsme od pravěku neudělali. Tedy, co se týká potřeby bouřit se.
Nicméně aby vás svět naplňoval, nepotřebuje dokonalost, Je to ve vás, Vy se musíte cítit dobře a vyrovnaně. Jenže spousta z nás žije v nenávisti a v oblaku, který se nazývá- ZÁVIST.
Abychom žili lépe, je potřeba změnit názory. Názory, která nás uvnitř žerou a pomalu ničí.

1) Proč změnt názor
Určitě proto, abychom neměli důvod někoho a něco nenávidět, když na světě nejsme zas tak dlouhou dobu a hlavně proto, že náš mozek mnohem intenzivněji vnímá nenávist, než pocit lásky. Tudíž nám zbytečně zpracovává negativum, které nám dělá vrásky a nutí se pořád kabonit.
Další z důvodů může být budoucnost našich dětí. Jelikož názory předáváme z generace na generaci, předáváme i ty, které jsou negativní. Děti pak přemýšlí automaticky špatně nad věcmi, nad kterými by mohli přemýšlet pozitivně.

2) Co mi to přinese
Budete si moct jako já, sednout na lavičku a svobodně dýchat. Přinese vám to vlnu štěstí, že už víte, že se nemůžete naštvat, když zapnete televizi, budete se usmívat, jelikož víte, že lidé na ulici jsou si všichni rovni, budete chtít cestovat a potkat nové baječné lidi aniž by vám záleželo na barvě kůže a budete umírat s pocitem, že jste žili milováni.

3) Jak změním názor
Není to tak jednoduché, jako uvařit polévku ze sáčku, ale ani tak těžké, jako vymslet lék na rakovnu. Může to být rychlé, když budete chtít.
Napište si na papír své nenávisti vůči lidem, společnosti a napište k nim číslo, jak moc je nesnášíte. (10 je nejvíc) Začněte tím, který má nejnižší číslo.

Příklad
- Kámoška (3)
Nesnáším svou kámošku, protože mi před rokem přebrala klukla.
Jo to naštve! Ale život jde dál. Možná už spolu nejsou, jelikož karma je silná a někdo jí toho kluka přebral taky.
Lidí je na světě několik miliard. A asi to nebyla tak dobrá kámoška. Vykašlete se na ni, zapomeňte na ni, odpustěte ji.

-Brokolice (4)
Brokolice je zlo! Je škaredá a nemá chuť!
Taky ji nejím. Ale odpustila jsem ji. Prostě ji nechám na okraji talíře.

-Barva kůže (7)
Všichni nemžeme mít stejný pigment, jelikož podmínky nám to neumožňují. Kdybychom trvali na tom, aby existovali jen bílí lidé, museli by žít na severu, v Evropě... Co by se pak stalo s jihem? Silní bílí lidí by tam odváželi bílé slabé lidi a využívali je pro práci. Nebo si myslíte, že by tomu bylo jinak?
Smiřte se s tím, že barevní lidé existují a akceptuje je stejně, jako já. Ublížit vám může kdokoliv a je jedno, jakou bude mít barvu.

-Náboženství (9)
Věř a budeš obohacen!
Ne nadarmo se říká, že víra hory přenáší. Nechme žít lidi v jejich víře, jelikož ta umí zázraky.


Stroze jsem popsala pár názorů, které lidi mají. Ale je jich mnohem více a já se podrobněji v některých z nich rozepisuji do hloubky.


Tak co, už sedíte na lavičce s pocitem štěstí? Ne? Nečekejte! Názory se dají změnit a můžou vám změnit život.

Prý je náhoda možná

10. srpna 2016 v 11:23 | ZIP_photos |  _Fata morgana_
Náhoda
Definice Wikipedie
- Náhoda v běžné řeči označuje jevy, jejichž výskyt neumíme vysvětlit. Pokud něco označíme za náhodný jev, můžeme tím mínit dvojí odlišný názor:
  1. příčinu či vysvětlení jevu neumíme nalézt;
  2. jev žádnou příčinu nemá.

Když tedy koluje věta, NÁHODY NEEXISTUJÍ, znamená to tedy, že se věci dějí, aniž bychom věděli proč? Opravdu nemůžeme ovlivnit mysl do takové míry, aby se NÁHODA stala plánovanou situací?

Náhodou označujeme mnohdy věci, které se staly, aniž bychom chtěli. Je to tedy strach, co nás ovlivnil a zaslepil mysl a nevidíme tedy důvod, proč se tahle věc stala? Nalháváme si, že je všechno náhoda a nechceme znát příčinu vzniku? Žijeme tedy rádi v opojení, že svět je krásný, svým uměním tvořit náhody?

Náhodou označujeme i skutečnosti, které nás dělají šťastnými. Jsou možné? Je důvod, proč se usmíváme skryt za náhodou? Nebo je to opět sled událostí, který má původ v nekalých záležitostech a o pravdě každý mlčí? Je tedy štěstí druhého skryto v utrpení druhých?

Je náhoda pozitivní? Je možná?

Podle mě samotná náhoda neexistuje. Ne že bych nechtěla věřit na zázraky, ale každý skutek má svůj původ. Proto se nic nemůže stát náhodou. Je vlastně velmi jednoduché ovlivnit mysl. Můžeme ji ovlivnit do takové míry, že přes noc budete milionářem. JAK?!

Důležité je věřit. Když věříte vé svou práci a děláte ji rádi, nemáte důvod o ní pochybovat a s klidnou hlavou můžete věřit, že právě ona je příčinou miliónu. Když budete věřit v to, co děláte a nebudete si házet klacky pod nohy tím, že zpochybníte při prvním větříku, můžete dokázat co chcete. Mnohdy je dobré, si napsat, co si přejete. Vytičit si body k cíli a pomalu je plnit.

Nemyslet negativně! Velmi těžké, pro některé nemožné, ale tohle pravidlo přináší zaslíbené ovoce. Negativum působí na náš mozek mnohem intezivnějí než pozitivum. Tohle ovlivnit nemůžete. Lidé od nepaměti lpí na vraždách, utrpení, dokážou o tom mluvit hodiny a přikládat do ohně, co vše se ještě mohlo stát.
Co však neumí, je hodiny mluvit o tom, co je krásné a co je na světě baví. Na kafi vám každý rád poví, co ho štve, než to, co ho baví. Jako kdyby ty špatné negativní věci tvořili naši osobnost. Trochu smutné, nemyslíte?
Proto se na negativnum vykašlete. Když něco chcete, jděte si proto, ale ne s negativní myšlenkou, že to nedokážu. Pak opravdu nedokážete.
Vtloukkněte si do hlavy, že vše půjde jako po másle a vše dokážete. Pak jste odstranili to, co stojí v úspěchu tolika lidí.

Nebát se o svém štěstí mluvit! Lidé mají potřebu své úspěchy schovávat a nemluvit o nich, protože se bojí. Podle mě se bojí toho, že by je někdo okradl.
Závist! Nesnáším tuhle vlastnost a český lid na ní snad rozkvětá! Proč však? Když vám něco jde, něčeho jste dosáhli, mluvte o tom stejně otevřeně jako o tom, že kafe v kavárně je příliš hořké! Co se však většinou stane? Číšník vám poví, že si příště nemáte dávat turka, když vám to nejede a kámoška řekne, že jste moc zasnění a ať ihned vyklopíte, kde je zakopaný pes!
Tak jak vy budete mluvit o své "dokonalosti", nechte lidi kolem sebe zpívat stejnou píseň.


Podle mě tedy náhody neexistují a za vším najdete příčinu, proč se věci dějí. Můžete tedy ovládat svoje štěstí stejně jednodušše, jako si uvařit správného turka! A nebo stále věřte v to, že náhody existují a že svět je špatný, protože je to náhoda.
Lidé umírají pod rukou víry, protože je náhoda, že se dostala k moci.
Lidé si přestávají věřit, protože je náhoda, že se ponižují a urážejí na potkání.
Lidé nechtějí lepší svět, protože je náhoda, že vám ho nikdo nechce ukázat.

Ano. I v tohle klidně věřte. Pokud vám není zle z toho, jak ovladatelní jste s pouhou větou- NÁHODY SE DĚJÍ.

Obrázek: Google


La Stupidita

3. srpna 2016 v 11:02 | ZIP_photos |  _Fata morgana_
"Zobrazeno"

Je tomu asi 5 let, co se tahle věta začala objevovat na sociální síti. Ze začátku to byla jen věta, teď k tomu přidali i přesný čas! Takže moc dobře víte, kdy si na to váš kámoš jen klikl. Kromě toho víte, kdy byl naposled aktivní, co poslouchal naposled za hudbu a jak daleko došel v Candy crash. Co se to se s tou sociální sítí děje? Opravdu nám tak ovládá život?
Já jsem s Facebookem začala jako 13 a to jen kvůli tomu, že tam byla hromada her. Design nebyl nic moc a přátelé měli trapné jména. Velké a malé písmena jim nedělali starosti a tak jsem si přidala kamarádku- KaTeřinka kaČenka *****....
Nebýt fotky, netuším, kdo to je.
Přišla i éra statusů, jako- KaTeřinka kaČenka právě kouká na film a mocinky se ji to líbí! :* :* :*
A aby toho nebylo málo- wole, widěl jsi to?
Od té doby se Facebook dost změnil. Jeho design a možnost přístupu. Kdyby se však změnil jen Facebook, nebyl by tento článek důležitým. Pro mě je velkou změnou to, jak lidé začali brát vážnost sociálních sítí.
Je to forma komunikace, která má své výhody:
  • ať jste třeba v Kanadě, Austrálii, Rusku- můžete se připojit na síť
  • rychlost... dopisy jsou minulostí
  • vybavení: giffy, smajíky, obrázky, soubory, nálady... posíláte bez omezení
  • plánovaná komunikace
Plánovaná komunikace: Když vám váš kámoš napíše, že chce jít ven nebo potřebuje něco probrat, vy máte na výběr z možností: kliknout a odpovědět nebo nechat tak a ozvat se později?!
Úžasné! Nebo ne? ... Můžete si odpovídat kdy chcete.. ale bacha, když už klikneš, zobrazí se mu to. Nicméně tahle možnost přináší do komunikace určitou pasivitu.
Lidé začali prát své špinavé prádlo na veřejnosti, nemají soudnost a v reálnu si hrají na borce!
Takhle by se dala definovat tahle doba.
Kolikrát jsem zažila, že se dva lidé hádali přes chat a jeden z nich to klidně zveřejnil. Uráželi se do odporných slov a v komentářích se nechali podporovat od kámošů. Pak to tomu druhému nandali tak, že si ho blokli....
Je jim jedno, kdo vidí jejich fotky a co vše odhalují. Každý den vidím, jak lidí jí, co jí, jak spí, kde všude byli a kolik toho s kámoškou zažili. "Úžasné"...
Proč se mi tohle hnusí?
Protože v reálnu si například ti dva lidé nevynadají, neřeknou si, co je špatně. Dvě kamarádky si neřeknou do očí, jak se mají rády, potřebují si to napsat k fotce a kolik mám přátel, kteří mě v životě nepozdravili, ale hlavně že je mám v přátelích! Kde se dostáváme?
Chtěla bych zpět dobu, kdy FaceBook byl jen formou chatu, kdy si lidé domluvili schůzku nebo si popovídali s bráchou v Americe. Kdy nebylo důležité, kdo co jí, kde je a jaký má názor.
Proč?
Všechno by bylo fajn, kdyby lidé přestali tahat sociální sítě do reálu a nedělali povyk, když jeho kámoš "jen"klikl...
Ale bylo tomu tak někdy? Nebo je sociální sítě odjakživa potřebnou části života, která rozděluje svět a komunikace na virtuální a reálnou?

Umíme vůbec existovat bez masek na internetu?

Photo by: Haní