Možná přijde i kouzelník

Včera v 22:11 | ZIP_photos |  Sedmnáct
Správně se namotivovat a mít vedle sebe ty správné lidi, je jedna z nejdůležitějších věcí v životě. Mnohdy nám přeci chybí to jediné, aby nás někdo popostrčil nebo jen řekl, vše zvládneš! Jenže motivace mladým lidem chybí. Aspoň tak to vidím já. Je vám patnáct, máte si vybrat střední a vy nevíte, co si máte vybrat. Pak je vám osmnáct a vy raději nechcete vědět, co máte vědět. Protože si zase máte vybrat. Jenže nikdo vás nemotivuje. A vy se jen houpete na poklidném moři, kterému říkáme život. Jenže bouře se blíží. A co vy?

Tu střední si vyber pořádně, JDI NA GYMPL!
Gymnázium nabízí rozhled, který se později hodí. Jenže na základce vám řeknou hlavně to, že se s gymnáziem dostanete lépe na vysokou. Samozřejmě za předpokladu, že se budete učit. A taky, že budete mít štěstí. Ale hlavně, že budete vědět, co chcete dělat. Což je právě mnohdy problém. Proto si možná vyberete gympl a myslíte si, že vás osvítí a vám vaše výška spadne do klína. Jenže tak to nebývá. Většinou nevíte, kam dál.

A teď vyplňte, kam se hlásíte na výšku. No jo, KAM?!
Z vlastní zkušenosti vím, že právě zde není žádná motivace. Hlavní problém vidím na střední, kde studujeme. Co se stane. Doporučí vám trh vysokých škol. Tam je tolik lidí a tolik stánků, že je nestihnete projít všechny, stejně nic neslyšíte a jednu věc uslyšíte i pětkrát, jak to stále opakují pro nově příchozí. Takže pokud nemáte aspoň malou představu o tom, kam dál, ztratíte se. A hlavně, unavíte.
Takže vám nabídnou letáčky. Ty jsou zajímavé snad jen grafikou. Že by internet a škola, kam chcete jít? Opět, utáhnout mladé lidi na design, party, výhody… Ale kde si máme uvědomit, kam chceme jít?


Vysoké školy nabízí tolik oborů a obory nabízí tolik příležitostí. Ruku na srdce a odpovězte, víte, co vše v životě můžete dělat? Vlastně cokoliv a skoro vše vás už dnes může živit. A ještě upřímněji, víte, co vše můžete studovat? … Jeden obor vám může nabídnout i pět profesí. Jenže mnohdy mladí lidé ani nevědí, co vše jde studovat. Jak by taky mohli. Chybí nám motivace!



 

Mám jogurt na páse

14. září 2017 v 12:35 | ZIP_photos |  Sedmnáct
Stěžovat si je lidské. Možná úplně přirozená vlastnost všech lidí. Protože stěžování si je proces mnohem zábavnější než chválení. Mozek přitom vyprodukuje mnohem více energie. Dokonce lež je tady přirozenější, než když chceme říct, že to někomu sluší. Protože když už si máme stěžovat, tak ať je z komára velbloud! Sociální sítě jsou plné nenávisti a negativa. Dokonce už nikoho netrápí, že vidíme jeho identitu. Ani není potřeba anonymity. Tak to dnes chodí. Lidé si stěžují na vše. A často na prodavačky. Ale proč? Respektive jsou stížnosti opodstatněné?


Často čtu, jak je málo prodavaček na pokladně. Mám pár známých, co v obchodech pracují a tak vím pravdu, proč tomu tak je.
Myslet si, že si někde vzadu pět prodavaček hoduje u kávy a cigára, je BLBOST. Prostě a jednoduše nejsou pracovníci. Proto na tu pokladnu nemá kdo přijít. A není se čemu divit. Platy malé. Celý den na nohou a otravní lidé, co si myslí, že mají na vše právo? A hlavně, KAŽDÝ PRACONÍK MÁ PRÁVO NA PŘESTÁVKU, takže pane Nováku, velmi mě mrzí, že jste do obchodu zavítal zrovna v době, kdy já si chci odpočinout a mám na to právo.

Jinak pravda taky je, že samoobslužné pokladny jsou k mání a můžete se obsloužit sami. Jenže to se těch strojů nesmíte bát.

Hodím tu okurku mezi čaje. Však ona to uklidí. Ona možná jo, ale vy jste hlupák, když neumíte vracet věci na místo. Než se obracet na to, co je povinností prodavaček, tak se raději zamyslet nad sebou a uvědomit si, že prodavačka není podřadnější než vy. A tak s ní tak nezacházejte.

A poslední věcí, proč jako nezdravíte? Protože vy nezdravíte, neděkujete, neprosíte. Když chcete sáček, prosím, je přeci tak jednoduché. Když obdržíte peníze, děkuji, je tak přirozené. Ale vám z úst nic nevypadne. Nečekejte tedy, že k vám bude někdo slušný.


A to je prosím vše. Děkuji.

Výsledek obrázku pro prodavačka

Zaplatím platinovou, PROSÍM

12. září 2017 v 23:11 | ZIP_photos |  Sedmnáct
Být bohatým je dnes spíše na prd. Teda, ano. Koupíte si plno věcí. Ale prý se v dnešní době děje něco jako - "zpytuj své svědomí, boháči!" aneb, když jste bohatí, ale musíte sami sobě vysvětlovat, co s penězi budete dělat. Proč?

Bohatí lidé se ocitli tam, kde je plno lidí chtělo. Sedí ve svých krásných domech, v posledním podlaží skleněného mrakodrapu, před sebou drahé víno a steak. Koukají na výhled, za který obyčejný člověk dá celoživotní úspory a říká si: "co mám s těmi penězi dělat?" Problém není v tom, že by nevěděli, jak s nimi naložit. Každý z nás si umí představit, co by za milióny koupil a jak rychle by to šlo, ale oni prodělávají krizi v cestě utrácení. Jak peníze utratit, a přitom nepůsobit trapně? Snobsky?"
Oblečení z poslední kolekce zamaskujeme tak, že utrhneme cenovky a budeme tvrdit, že jsme tím pomohli chudým. Přitom si to oblečeme dvakrát maximálně, aby opravdu ti chudší pak v bazaru měli možnost koupě. Jídlo nebudeme vyhazovat, rovnou vše koupíme hotové anebo si zajdeme do restaurace a tam se o zbytky postarají ekologickou cestou. Kéž by. A nejvíce utratíme za naše děti. Tam nám to nemůže vyčítat nikdo.

Na jednu stranu je mi jich líto. Mají možnosti, kterých se obávají, aby je ostatní neodsoudili. Peníze se přeci musejí otáčet, aby byly v rukou druhých. A svoje svědomí těšit jen proto, že mají ty miliony, co ostatní ne? Na druhou stranu. Pokud jsme ve fázi, kdy bohatí se protiví sami sobě, možná tu velkou propast mezi chudým a bohatým zmenšíme. A bude se nám žít lehčeji. Všem.


Děkuji.

Výsledek obrázku pro bohatí lidé
 


Pár procent k "dobru"

5. září 2017 v 14:34 | ZIP_photos |  Sedmnáct
Realita se dostavila v plné síle a mnohým stávají vlasy hrůzou, kolik toho zase bude a jak to budu stíhat. Ano, škola započala a deset měsíců úporného učení přichází. Nebuďme však skeptičtí k učení, co jiného bychom chtěli dělat? Pracovat? Válet se? Spát?
Nicméně možná zasednete do prázdných lavic. Učitelé se totiž chystají do ulic. A bez větších platů se nevrátí. Takže vám možná vaše plány vyjdou.


To, že učitelé chtějí přidané, je naprosto pochopitelné, vždyť jejich mzdy jsou opravdu absurdní s porovnání dělníků, kteří mají přibližné platy a to bez vysokých škol a práce navíc doma. Nejen, že samotná vysoká škola by měla učitelům přidat, ale také fakt, že kromě odkroucených osmi, devíti, deseti hodin ve škole, musejí doma dalších pár investovat. Protože písemky se samy neupraví, potřeba modernizace a používání interaktivních stylů se sama nevytvoří, a hlavně vyrovnání se s faktem, že byli celý den pod tlakem puberťáků, je dost silný efekt k přidání.

Dostala jsme se k zajímavému článku, že by škola měla začínat o půl deváté, protože si to myslí americká studie. Nic proti americkým studiím, určitě mají mnohdy pravdu, ale kdo to vlastně řekl, nevím. Jan vím, že byl asi z Ameriky. Prý jsou děti lépe soustředně a mladí řidiči nejsou tak ospalí a nemuseli by tolik bourat. Což tak úplně na náš systém nemá vliv. Ale že by děti o půl deváté byli na tom lépe jak v osm, je podle mě záležitost individua a kdo chce, bude stejně vstávat za pět půl deváté. Takže ta soustředěnost bude stejná. A když začneme o půl hodiny později, budeme se zákonitě vracet domů a půl hodiny později. To vám, milí žáci, nevadí? Už tak v českých lavicích sedíte do čtyř, protože to systém neumí jinak nastavit a na vaše volnočasové aktivity nemáte pomalu čas, když vezmete v potaz, co po vás vše chtějí. Teda po vás. O vás vlastně nejde. Neptají se na váš názor. Ale jen něco opište, vypište… Hlavně to udělejte.


Takže milí démoni. Ať to školství nějak vypadá, prosím!

Výsledek obrázku pro škola volá

Kříž a mandarinka v obalu

2. září 2017 v 17:12 | ZIP_photos |  REakce
Poslední události v supermarketech mě dohnaly k zamyšlení.. Respektive bych raději dohnala já je.

Když se řekne řecký týden
Nejsem velký fanda tohoto obchodu a jeho letáky ani neprolistovávám. Obyčejně teda nekoukám do žádného, protože mě vytáčí myšlenka nad tím, kolik stromů padlo na "akcemi", které se v konečném důsledku jako akce jen tváří, pokud si toho nenakoupíte mnohem více, protože cestou do obchodu projedete částku benzínu, která se dá přičíst k tomu kuřeti, které už ve slevě vlastně není. Nicméně zpět k problému. Myšlenka, že díky odstranění kříže nad kostelíky vytvořím pospolitost světa a hlavně nálepku, že jsme obchod, co chce být nábožensky neutrální, nevyšla. Podle mě by si nikdo žádného kříže nevšiml, a pokud ano, nevyvolalo by to náboženskou tématiku. Kdo ví, možná ano. Ale určitě to vyvolalo větší BUM, když ten křížek odstranili. Pro příště, vyfoťte něco "více řeckého," co nevyvolá žádné divadlo.
Mám chuť na jeden banán
Lidé jsou shnilí na tolik, že si nechávají nákup vozit až ke dveřím, což neomlouvá vůbec nikoho. Nemocní a těžce se pohybující se lidé mají snad přátelé a určitě tento byznys nebyl vytvořen pro ně, protože by na tom nikdy společnost nevydělala a myšlenka, že by snad staří lidé měli snazší nákup… Ti to lidé jsou rádi, když zapnou počítač a když vyhledají myš. Ale není to, co mě vytáčí na tolik, abych lidem v supermarketu házela nákup na hlavu. Ne, že bych to udělala, ale pokud uvidím JEDEN BANÁN v obalu, tak osobně tomu člověku otřískám celý banánovník o kebuli.

Dotýká se mě osobně "maličkost" ekologicky nehorázná: Máme možnost si koupit zabalený JEDEN BANÁN, OLOUPANU MANDARINKU a bůh ví co ještě. Tolik plastu pro člověka, co si nemůže ten jeden banán hodit do košíku bez obalu, jako kdyby se v našich krajinách jedla i slupka anebo snad mandarinku bez šlupky, vždyť oloupaní mandarinky zabere stejnou dobu, než otevřete ten plastový obal. Velmi mě to vytáčí, protože si neuvědomujeme, jaký dopad má naše smyšlení na naše děti. V plastu se topí ryby a možná budeme i my, pokud nezapneme mozek správným směrem.

Nicméně možná jsme tady ten hňup já. Protože jeden banán a oloupaná mandarinka v plastovém obalu je vlastně ta správná cesta. Jen by mě zajímalo, kde končí. Nebo jak SKONČÍ.


Děkuji.



Hon na duhové děti

29. srpna 2017 v 16:51 | ZIP_photos |  Sedmnáct
Prohlížím si zprávy na internetu a nestíhám vše pohltit. Každou minutu se stane něco "velkého", "úspěšného" nebo "zdrcujícího", že média každou minutu vyplivnou titulky a titulky o všech těchto akcích. Když jsem měla v mobilu nastaveno, aby mi zpravodajská aplikace posílala vždy upozornění, když něco nového publikuje, můj mobil zvonil a zvonil. Přesto vše se dějí věci, o kterých média mlčí. Nebo nemlčí média, ale lidstvo globálně? Umění mlčet, tj. motto dnešních médií. Ne však všech. A ne všech lidí.

Pokud jste se zúčastnily akce Prague Pride, mohli jste se zúčastnit zajímavých přednášek o tom, jak ve světe lidé bojují se svou orientací, jak jsou týráni, utlačovaní, biti a pronásledováni. Tyto témata zas tolik zpravodajů nezveřejňuje. Ne, že by neměli informace nebo snad přístup k nim. Problémem je, že svět o nich nechce mluvit. Budeme dělat, že neexistují a ono to možná zmizí… To se však mýlí. Například www.amnesty.cz pravidelně věnuje dost pozornosti této problematice. A nedávno se věnovala i Čečensku.

Právě v tomto státě žádná tolerance homosexuálů, bisexuálů, transsexuálů neexistuje. Dokonce zde panuje tvrzení, že se v tomto státě žádní takoví lidé nenacházejí. A pokud ano, je s nimi následně zacházeno. Jsou mučeni, věznění, biti a v neposlední řadě umírají následkem všech těchto útrap. Proč se nikdo neozývá, proč to nikdo nezastaví? Správné otázky, ale žádné odpovědi. Média mlčí o týrání LGTB skupiny a společnost se vyhýbá myšlence vyvražďování menšinových skupin. Ale zas tak daleko od pravdy nejsme.

Téma týdne mě opět přinutilo, zamyslet se nad tím, co čteme a vídáme v médiích. Nejde o lež, kterou je možné zveřejnit, ale o skutečnosti, které ani zveřejněné nejsou. Možná si říkáte, že když se to neděje u nás, proč bychom se o to měli starat. Nebo snad, že si za to můžou sami, protože na sebe upozorňují apod. Ale i když se Česko ve většině případech tváří liberálně a chrání si záda registrovaným partnerstvím, nejsme o nic méně chránění faktem, že se to může dotknout i nás. Druhou věcí je, že mnohdy jsou v Čečensku lidé obviněni z homosexuality, i když homosexuálové nejsou a je s nimi následně zacházeno stejně krutě. Protože když se někoho potřebujete zbavit, přetvoříte jeho osobu dle svých požadavků.


Nebuďme slepí, nedělejme, že se nás to netýká. Jsme přeci ve 21. století. Nebo má Čečensko právo se takhle chovat?


Stále jsme to my

27. srpna 2017 v 15:25 | ZIP_photos |  REakce
Nedávno mi v padl před oči článek, kde autorka tvrdila, že tzv. ČECHÁČSTVÍ dávno vymizelo a prý jsme se z cest do zahraničí ponaučily a nenosíme ponožky v sandálech, nevozíme v kufrech lahvičky z hotelů a oni nemáme plné kapse propagačního materiálu. Autorko div se, mě se podařilo zase jedno ČECHÁČSTVÍ najít.


Dokud jsem nepřistála na jiný břeh, neuvědomovala jsem si, jak jsem pořád k sobě zlí. Ono si to neuvědomujete, pokud se nepohybujete mezi lidmi z jiných zemi nebo obecně mezi lidmi, kteří tu svou českou krev obohatili o slušnost a tak nemají potřebu stále závidět, pomlouvat nebo dělat věci jen z čistého principu.


Tak prudká změna mi vpálila ránu přímo mezi oči včera, když jsme se na letišti začala kupit s Čechy do jedné "brány." Tam přesně začalo to odporné chování. Být všude první, protože si naivně asi myslíme, že nám letadlo odletí, když nebudeme mezi prvními pěti. Závidět prioritní přístup, jelikož většina Čechů si nesáhne hluboko do kapsy, aby si takový přístup zaplatili. Ale když už ho nemám, nemusím přeci tak okatě závidět těm, kteří za letenku připlatili. Omluva za narážení je zbytečná, asi za to můžeme oba, ale taky se můžeme oba omluvit. Ne, to my přeci neděláme. Klidně do sebe vrážíme a neřekneme si ani půl slova. A hlavně, nechci čekat, až na mě přijde řada, protože když oni, tak já taky!


Jen jsem se chtěla obrátit za dnem, který mně opět připomněl, jak zlí k sobě jsme a jak nevychovaně musíme působit. Nicméně faktem je, že když se v tomto prostředí pohybujete každý den, ani vám to nepřijde. Takže já se zase otrkám a vrátím k tomu, že se nikdo neomlouvá za nechtěné vrážení, že zdravení asi znamená, že nám pusa upadne, že všichni si máme co závidět a že stále na něco nadávat znamená, BÝT ČECHEM.



Nestresuj se, ženská!

11. srpna 2017 v 9:21 | ZIP_photos |  Sedmnáct
TT mě dohnalo k přemýšlení a jeden zajímavý článek na internetu mi pomohl k vymyšlení článku.
Velikost je pro nás v mnohých věcech důležitá, někdy je zrádná a možná i určitou diskriminací. Výška lidí je však prý nedůležitá. Ale co když mluvíme o pohledu malých, tedy zakomplexovaných lidí? Je pak i tohle šumák? Určitě ne! Teda, možná. Velikost je zrádná.
Dostal se ke mě článek, ve kterém bylo uvedeno, že muž ve společnosti Google poukazánal na ne moc výkonnou kolegyní a muž dostal vyhazov. Hlasité feministky, vypíchněte mu oči! My ostatní se posunem dál.
Samozřejmě že jako žena cítím určitou potřebu zastat se žen, ale berme v úvahu fakt, že ne všechny pozice a povolání jsou vhodné pro obě povolání. Ani práce v kanceláří nemusí ženám vyhovovat. Pod nátlakem stresu, který prý vyvol kolega ženy, se spustila vlna nevole, že na nebyla v práci stoprocentní. Nicméně přiznejme si jedno, ženy. Pod stresem a nátlakem jsme mnohdy emociální bomby, co rády bouchnou. Muž si dá doma dvě piva a zajde si na fotbal. Žena rozbije dvě sklenice a neohřeje večeři.
Je pravdou, že matematika a fyzika může jít stejně dobře ženě, jako to jde obyčejně muži. ALE. Na řadě je stará dobrá psychologie a jednoduché rozdělení hemisfér. Žena má vyvynutější kreativitu, emocionální stránku, cit pro barvu a styl. Muž pak prostorovou orientaci, technické využíatí atd. Takže ano, muži jsou od přírody připraveni stavět domy, seřídit auto a žena vybrat odstín tapet a správný doják na večer.
Na co chci hlavně poukázat, že z poheldu malého člověk na mě číhá každý komentář pod uvedeným článkem na internetu. Muži se spustily do žen, které jsou podle nich jen dojné krávy, co si vezmou výstřih a krátké sukně a tak prý získavají důležité pozice, snaží se prý pořád něco dokazovat, jak umí držet pevný krumpáč v podobě vedení firem a jaká jsou vlastně urážlivé monstra, která nesnesou kritiku. Mně teda spíše přijde, že jste to vy, muži, co nepřijali kritiku genderové nerovnosti. Nicméně pravdu máte jen v tom, že naše těla umí být atraktivní a mnohdy rozhdonout, jeslti chcou zaměstnavatelé upocené hovado se skrvnou kečupu na košili po vydatném obědě, nebo ženu, co si ráno přivstane, aby vyzkoušela pět páru bot a tak byla připravená vyjít se správným outfitem.
Uzavřu to jednoduše. Možná nepatříme na stejné pozice. Ale urážet se umíme stejně.

Děkuji.

I kdybych měla skafandr, je to moje věc!

22. července 2017 v 20:38 | ZIP_photos |  REakce
Venku je krásných třicet stupňů. sluníčko svítí, bazén doma nemáte, rozhodnete se jít na koupaliště. Dorazíte tam, a co nevidíte. MUSLIMKU CO ZROVNA VYLEZLA Z VODY A MÁ NA SOBĚ TEN HÁBIT! No to jdeme domů! Češi, jakožto sprostá hov*da. Aneb, zamysleme se.
Muslimky a ten jejich 'hábit' nebo jak to nazýváme, je jak víme věcí náboženskou, kulturní a intimní. Nikdo z nás nemůže pochopit, proč se ženy chrání a jaké přesné postavení před mužem mají. Protože to, že by neměla žádná práva a podobně, není úplnou pravdou. Navíc, ty to ženy svoje postavení plně respektují. A to i když přijedou sem, do 'svobodné' země. Jenže my nerespektujeme je. A to bychom měli. Lidská práva vám to říká jasně. Práva, které jsme vytvořili my lidé, nikoli vyšší zákon, práva, za které bojujeme a které chceme prosazovat.
Ten 'hábit' je vybrán pouze pro koupaní. Tudíž, stejně jako naše plavky, patří do vody. Ano, prochází se po koupališti, stejně jako my. My si sedneme na trávník. My v plavkách jíme. Chodíme na toaletu. Stejně jako ony. A co víc, ty to ženy jsou velmi čistotné, dokonce si dovolím tvrdit, že čistotnější, než většina Evropanů. Nebo, kolik z vás si po návštěvě koupaliště vypere plavky? Asi by se to dalo spočítat na jedné ruce.
Navíc, voda obsahuje chlor. Takže o čistotě vody bychom mohli spekulovat dlouho.
Druhou věcí je, že pokud zakazujeme, aby tyto ženy navštěvovaly koupaliště, protože jejich oděv je poněkud jiný, zamysleme se nad našim oděvem. Některé úbory jsou plavky, protože to tak nazveme. Mono mužů vezme šusťákové kraťasy, ráno s nimi natírali plot, malé děti raději nic na sobě nemají, však jejich těla a intimní místa se mohou tomu hnusu vystavovat běžně a sprchu před koupáním si taky nedám, však je to vody.
Raději prvně mysleme, než se začneme chovat jako úplní idioti. Pardon. Ale to pro mě jsme.

Děkuji.



TT, Ryby. vy víte KDE

22. července 2017 v 17:05 | ZIP_photos |  Sedmnáct
Kdybych měla ryby, vy víte kde.. Takhle nějak na mě působí každé vyřčené přání se slovy, KDYBCH. U určitých lidí jsem velmi alergická, když toto spojení použijí, protože zpytují své skutky pokaždé, když sou dokonány. Slaboši, co neberou zodpovědnost za jednání.
Nicméně, téma týdne bych ráda splnila. Zamyslela jsem se nad pár okamžicích v mém životě, kdy jsem tuto větu pronesla (ano, i mně leželo na srdci to sladké KDYBYCH) a zkusila se zamyslet, jak by vedly koleje mého života se změnami, které by nastaly.
Žádné prkna, co znamenají svět
Bylo čistě na mě, jestli budu chodit do divadelního kroužku. Patřím mezi ty děti, kterým rodiče nevnutily hloupé kroužky, protože do nich chodili jiné děti anebo rodiče, co přihlásí děti přesně tam, kde výslovně děti nechtějí.
K divadlu jsem tíhla, přihlásila se a jsem za to ráda. Kdybych se nepřihlásila, tak nepoznám spoustu lidí, což je samozřejmé. Nepřišla bych na chuť folku, neobjevila spoustu kapel, protože to jsme po večer s přáteli dělali a nepoznala bych tu stránku divadla, která většině lidem nepřijde pod nos. I práce s lidmi by mi byla cizí, nechtěla bych veřejně vystupovat a bála bych říct svůj názor. Tohle mě divadlo naučilo.
Jiná střední škola
Tak takhle důležitý mezník, jako je střední škola, bych už z principu nerada měnila, ale faktem je, že jsem uvažovala, jaké by to bylo, KDBYCH si vybrala například gympl. Krom spolužáků a učitelů, kteří by byli nahrazeni a určitě bych i tady našla přátelé, bych nepoznala velkou část lidí. S většinou se sice ani nepozdravím, ale na druhou stranu můžu o některých hrdě prohlásit, chodili jsme na stejnou školu. Měla bych znalosti v jiném kruhu, což mi nepřijde zas tak velká změna, když ani teď, po ukončení střední, nemohu říct, že jsem znalosti využívala, ale ano, budou se hodit. Možná. Někdy. Snad.
Podat si přihlášky jinam
Tak tohle KDYBYCH zůstává i mým tajným přáním, protože si teď nedovedu představit, co se svým zvoleným oborem budu dělat a zda vůbec ho chci studovat. Nemůžu tedy říct, jaké by to bylo, kdybych volila jinak. Ale na druhou stranu si dovolím tvrdit, že jsem volila správně. Protože jinak si nedokážu představit, proč jsem byla tak zapálená zrovna do něj. Něco na tom musí být. Snad.

Ta co vaše KDYBYCH. Existuje?


Kam dál