Jdeme na to!

Úterý v 12:00 | ZIP_photos |  REakce
Večer usínáme s pocitem, že zítřek bude jiný. Jako každý, i já si plánuji život a vybarvuji ho barvičkami, které se realitě podobají těžce. V čem máme všichni takový problém?
Až. Až? Až!
Tak krásné slovo! Naplánujeme si život za dvacet let. Líbí se nám tak krásná představa, kdy mámě vše plně ve svých rukou, žijeme si opravdu tak, jak si přejeme, vše vychází. Jenže mnozí z nás si neuvědomí, že ještě důležitější, je ta cesta. Právě tu nikdo z nás neplánujeme. Ono tam přece nějak dojdeme. Všechny cesty vedou přece do Říma! No jo. Jenže cesta se klikatí a nabízí odbočky. A ty často, jako přijatelnější a pohodlnější alternativu, přijmeme a cíl se najednou mění.
Dvacet let je velký skok. Mnohdy stačí následující den. Usínáme s pocitem, jaký zítřek bude a máme hřejivý pocit, že bude jiný a přesně takový, jaký chceme. Jenže se probudíme a zmíněný elán je fuč! Není to náraz reality, ale našeho já. Najednou jsou zde samé překážky! Ale jsou tu vážně? Jak to, že večer to vypadalo tak jednoduše, stačilo ještě v noci vyjít a vše mohlo být přesně takové, jaké chceme. Je spánek snad bičem? Nebo je to vážně jen náraz osobnosti?
Jsme v pasti našich plánů. Odkládáme je na další dny, týdny, měsíce nakonec roky a doufáme, že se k nim dostaneme. Přitom si však nemůžeme malovat budoucnost bez uskutečnění jednotlivých kroků. Máme strach, že naše sny jsou přehnané, kde, kdo nám připomene, kdo jsme, odkud jsme a se sklopenýma očima dáme zapravdu. Špatně. Ale kde vzít tu odvahu?

Blíží se prázdniny! Tedy. Dva měsíce úžasného léta! Všichni jsme si něco naplánovali. Udělejme tyto dva měsíce etapou v našem životě, kdy zboříme zábrany a budeme si plnit své přání! Nebojte se o ně podělit. Zanechte koment. Napište, co byste chtěli zažít a podělte se i s tím, jestli se vám to podařilo uskutečnit. Vše nám držím palce!
 

No PLASTIC

5. června 2018 v 17:10 | ZIP_photos |  REakce
A přece se máme všichni rádi!
V nedávné době se otevřely oči médiím a pouštějí do éteru obrázky ztrýzněných zvířat. A dneska jsem četla článek o velrybě, která měla plný žaludek plastových tašek. Hrozivé fotky, příšerná videa, odporné články. Co s tím budeme dělat?
Před několika lety a že je to opravdu větší číslo, se objevila kampaň pro omezení plastových výrobků. Tehdy se tomu věnovalo jen pár jedinců, žádná komerční firma nebo podnik se tomu nevěnovali. A jedinci, kteří si uvědomili nadcházející riziko, byli bráno za blázny, kteří se chtějí vrátit zpět na stromy. Jenže dneska bychom těmto "bláznům" měli říct - "kéž bychom vás poslechli."
Situace došla tak daleko, že se v obchodě dají koupit jelitové kusy ovoce zabalené do množství plastů. A lidé nakupují, nakupují, nakupují… Ale aby to nebylo tak plastové! Jsou zde i cesty k lepším zítřkům. Kavárny omezují prodej plastových kelímků, podporují KeepCup, za plastové tašky jsou dávají příplatky vše se pilně recykluje.
Takže my máme srdce na pravém místě! Velryby budou umírat dál a firmy přesto vyrobí jeden plastový obal pro jablko, ale my budeme třídit! Za vše budeme platit! A tím jsme na tom lépe…

I když si myslím svoje, podporujme svět BEZ PLASTŮ! Ale opravdu!!! Ne jen.. Na očko.

Výsledek obrázku pro animal and plastic

Květen.. učme se!

22. května 2018 v 12:56 | ZIP_photos |  REakce
Tak máme tady půlku května a pro mnohé mladé lidi je to snad to nejvíce stresové období. Proč? Pokud jste maturanti, tak máte před sebou zkoušku z dospělosti. Ta není zas tak těžká, ale jelikož jste nikdy nic před tím takové neabsolvovali, tak si dokážu ten stres a tíhu představit. No a pro vysokoškoláky je to období zkoušet. Zápočtů…. No děs! Začátek stresového období v nedohlednu. Jak toto období přežít?
1. Spánek
Tak toho není v tomto období zdaleka dost a je hloupost psát, že máte splnit každodenních 8 hodin. Jak se vám to má povést? Pokud pilně studujete nebo děláte vše možné, ale ne studium, tak spánek chybí. Přesto si zkuste najít jeden volný den. Právě tento týden. Třeba čtvrtek. Vypněte budíka. Vyspěte se do růžova. Zkuste dohnat malý kousek spánkového deficitu. Budete se cítit mnohem lépe.
2. Strava
Jídlo uspává. S plným žaludkem se vůbec nic nenaučíte. Jenže bez energie nejde nic do hlavy! Co vám můžu doporučit, neriskujete s dietou a typem stravy, který neznáte. Vaše tělo si na to bude zvykat a vůbec nebude fungovat tak, jak si přejete. Všechny energetické tyčinky jsou fajn, pokud vaše tělo ví, že s nimi umíte fungovat. Za mě tedy jednoduchý plán. Jezte to, co vám chutná a na co jste zvyklí. Jen se prostě nenacpěte před várkou učení a raději po menších porcích doplňujte jídelníček. Ono na druhou stranu, malé hladovění taky neuškodí…. Ale ne, že zkolabujete
3. Přátelé, kalení…
Tak to prosím vás, nechte na chvíli plavat! Stoprocentní výsledek nemůže být ohrožen litrem chlastu!
Vlastně.. ne tak vážně. Až splníte těžkou zkoušku, dejte si skleničku. Nebo dvě. Ale všeho s mírou.
Přátelé, hodně štěstí! 😊

Výsledek obrázku pro study
 


U kávy

14. května 2018 v 11:53 | ZIP_photos |  REakce
Zlo! Kde jsi? Nejsi v koutě s ponožkami. Ani ve starém molovém kabátě. V květináči shnilé květiny se mi taky neschováváš. Tak, kde tě mám najít? .. Ne, to ne! Ty jsi ve mně?
Nedávno jsem rozpitvala myšlenku, že zlo neexistuje, Je to tedy myšlenka Augustina, ale podívala jsme se na ni blíže. Zlo prý neexistuje. Věci stvořené jsou jen dobré. Pokud něco vypadá nedobře, pak je to absence dobra. Zlo není. Jak je tedy možné, že se zle chováme? Co když míra zle je chápana špatně?
Pokud by to bylo takhle, tak by se všichni umírající lidé pod troskami války asi vzbouřili. Říct, že zlo není a vidět za oknem výbuch bomby, není zrovna vhodný důkaz. Možná máme na našem placu žití pocit, že zlo opravdu není. Ale někdo by tvrdil něco jiného. Někdo, kdo spí se zbraní pod polštářem, sbaleným batohem u nohy stolu… A stále čeká, až zazní signál a on se navždy odstěhuje ze svého rodného domu.

Zlo je možná součástí nás. Schovává se pod kůrou. Třeba pod levou plící. Nebo co hůř, pod našim srdcem. Čeká, až bude volný terén a ono vyrazí v plné síle a zaútočí! Nebude koukat nalevo, napravo, prostě plnou parou vpřed!

Děvet let se sítí

9. května 2018 v 11:31 | ZIP_photos |  REakce
Dneska opravdu není krásně. Telefon mi hlásí, že jsou venku HEAVY RAINS, asi zůstal svou povahou někde jinde, jelikož, je sice pod mráčkem, ale heavy rains opravdu nevidím. Den však smutný je. A to jsem dnes dostala blahopřání od týmu Facebooku, že si mám užít den a přejí mi prý jen to nejlepší k dnešnímu výročí. Později jsem zjistila, jaké výročí mají na mysli. Jsem s nimi už 9 let! No teda… Kdo by to řekl.

Pamatuji si den, kdy jsem objevila Facebook. Úvodní strana byla dost podobná té dnešní, akorát aktivita uživatelů byla mnohem menší. Vytvořila jsme si účet s falešným datem narození. A to jen proto, abych mohla hrát hru s rybičkami. Vůbec jsme v té době nechápala princip sociální sítě, na mé liště svítilo ICQ a občas zapípal Skype, to bylo vše, co můj internetový sociální svět znal a určitě mi to ke štěstí stačilo. I tady byly hry, ale pamatuji si, že ty rybičky vypadaly fakt hodně luxusně. Objevila jsem je u jedné kamarádky a bylo mi jedno, kde si účet zakládám. Asi jako každému dítěti..
Netrvalo dlouho a mojí přátelé se přidávali na síť. Byla jsem tak šťastná, když mi někdo napsal! Hezky to zapípalo a svítilo. Byla to éra trapných statusů, ono se doba zas tolik neposunula, trapnost je druhé jméno většiny účtů, ale asi jsem si až tady začínala uvědomovat, jak hloupé lidi znám. Napráskali na sebe tolik blbostí!
A tak po devíti letech přemýšlím, jaké štěstí mi to působení sociální sítě dalo. Určitě mnoho přátel a hlavně jednoduchý kontakt kdekoliv, kdykoliv.. To vítám! Taky zalepení volného času v čekárnách, jednoduchý přísun novinek, každý přece musí oznámit, že ho smrt celebrity zasáhla. A v neposlední řadě, můj individuální vývin! Ráda si prohlížím, co jsem za dobu devíti let nasdílela, jaké fotky postnula a co vše olajkovala. Někdy se cítím trapně, protože status k písničkám byl děsný!
Občas mám chuť sociální síť vymazat. Zrušit účet. Tak často se dočítám, jak lehký život najednou je. A já tomu věřím. Jen i nedokážu představit, jak bych se s většinou lidí spojila. A asi mám i trochu strach, co bych najednou s těmi hodinami dělala. Protože údajně strávíme na sociálních sítích hodiny týdně a ani si to neuvědomujeme. Ještě to zvážím. Aspoň rok bez přihlášení. To by muselo být fajn.
Tak pěkný zbytek týdne! 😊

Výsledek obrázku pro social network

Časopis o koních

6. května 2018 v 8:07 | ZIP_photos |  REakce
Prý se objevil nový trend. Mladí lidé se navážou, odkládají povinnosti, tráví čas sami a na rodinu pomýšlejí až po třicítce. Proč princ na bílém koni nepřijede dřív? Proč ho odmítáme? Je chyba v koni nebo v princi?
Možná je dobré popřemýšlet nad tím, kde se tento trend objevil. Můžeme obvinit západ, proklít média nebo to nazvat novým sociální konstruktem. Ono to bude souviset všechno se vším. Západ je určitě místo, kde se seberealizace propaguje na prvních stránkách všech lifestylových časopisů, vytváří se hnutí pro nezávislé ženy a stále dokola se připomíná, že na děti se musí dozrát a člověk by měl život prožít. Média zde mají mocnou ruku, ale na druhou stranu vydávají přesně to, co společnost zrovna cítí jako trn. A to, že se zakládají studie, které mají vše objasnit, to je úkol sociologie. Pojmenovat, analyzovat, ukázat důsledek a nechat ležet. Grafy, procenta se dostanou do zmíněných časopisů, ženy samotářky napíšou články nebo rovnou knihu a my kupujeme, čteme, realizujeme.
Nicméně není potřeba, vnímat naší seberealizaci jako něco negativního. Určitě je vhodné, mít v hlavě srovnáno, kdo jsme. Jak vytvářet svět toho maličkého tvora, když se sami v něm ztrácíme. Jenže spíše než seberealizace, se ocitáme v temném koutě, s kým ten život máme sdílet. Mužů je přece tolik!

Možná můžeme zaútočit na média, že takoví dokonalí muži se v našem okolí nikdy neocitli. Že dokonalá celebrita rodič není nikde v dohledu. A že jeho kůň sotva vyjde ze své stáje. Tak kde jsme udělali chybu? Můžou za to jen ti muži? Možná to tak teď vypadá, ale ani my nejsme princezny v jejich očích. Možná je východisko v našich požadavcích. Usměrníme je. Časopisy přestaneme tak horlivě odebírat, média pochválíme za ukázku nedosažitelnosti a v parku se nebudeme bát otočit na muže který si hodinu nestyloval vlasy, nevybíral triko ke tkaničkám a jeho vousy nemají geometrický tvar.

Související obrázek

Rozdvojka

9. dubna 2018 v 18:22 | ZIP_photos |  REakce
Nedávno jsem přemýšlela nad tím, jestli je možné, aby se i jednoho člověka spojil rozum a cit. Nikdy se mi to nestalo a obávám se, že jsem si tyhle dvě dráhy rozdvojila na pěkně dlouhou dobu. Když už si vyberu podle rozumu, táhne mě citová, emoční stránka k někomu, kdo je v tu chvílí zakázaný. Naopak u citu se cítím často provinile, protože si opakuji, že tohle nemá budoucnost. Jak se tedy máme řídit a můžou se tyto dvě cesty spojit?
Jedna nejmenovaná drogerie spojila tyto dvě složky do svého sloganu. Takže asi vědí, jak na to! Ale spojit u výběru správné řasenky rozum a cit, není určitě tak těžké, jako u výběru partnera. I když musím uznat, že například u jídla jsem často nerozhodná stejně, protože mám chuť utratit velkou částku za potravinu, kterou si vychutnám jen na okamžik, ale měla bych dát přednost asi rozumu a utratit přirozenou částku za jídlo, které vydrží v lednici déle. Asi se dostáváme na propast mezi chvilkovým poblouzněním a trvanlivou cestou. Někdo by to mohl opřít o sílu osobnost, čím silnější jedinec, tím rozumovější volba, ale touhle cestou bych se vydala nerada, protože bych všem nejrozumovějším lidem ráda ukázala, že chvilkové poblouznění může život okořenit o sto procent.
A přesně to správné okořenění potřebujeme všichni. Naše denní rituály a rozhodnutí, které opíráme o rozum, jsou určitě společensky morální nejvíce dospělou metou. Jenže občasné klopýtnutí a zvolení cesty, která znamená odskočení od stereotypu, může náš život změnit, ale hlavně, můžeme mu dodat chuť! Ono rozum je přece krásný, protože s ním víme, že volíme nejlépe, ale nikdo citu nemůže připsat špatnou volbu. Volba citu znamená, že necháme naše racionálnějšímu já oddychnout a našemu emočnímu jádru dopřejeme konev žní. A to je přece taky potřeba.
U partnerů je to však horší. Pro rodinu je fajn mít ratio, které přinese vždy výplatu, vyzvedne děti a chová se k vám dvorně, ale v konečném důsledku nemá na vás čas nebo nesnáší vaši matku. Když dáte přednost citům, tak se budete cítit jako princezna, ale nebudete mít tak velkou jistotu do budoucna. I když to zní tak, že upřednostním cestu rozumu, tak určitě nemám nic proti citu. Vždyť říkám. Okořenit si život chceme všichni!
A skloubit to? Tak až se to povede, dám vám recept, kde hledat!

Malá GloSa

5. dubna 2018 v 9:31 | ZIP_photos |  REakce
Ale to není nijak důležité, pokud studujete na stejné škole jako já, tak možná máte šanci si časopis přečíst, jinak to nadějně nevidím.

Na zprávy jsem klikala v poslední době minimálně, nebyl čas, a hlavně jsem zaznamenala, že se weby starají pořád o tu jednu a samou věc. BABIŠ je v dění 24 hodin denně a noviny ho nehodlají opustit. Což mě, jako čtenáře příležitostných zpráv dost unavuje. Nemám teda jasno, kdo do vlády jde, kdo z ní odejde a jestli ty studentské stávky zabraly, a kromě jednoho člověka, má namířeno k odchodu někdo další. Volby prezidenta dopadly katastrofálně, ticho před bouří trvá dlouho a v televizi běží pořady, za které by se měla každá společnost stydět.

Nesmyslné arény, urážky na právní televizi a humorné lži jsou šířeny napříč společností a několik hlav jim určitě věří. Krok do neznáma jsme určitě neudělali! Co jsme si taky mohli myslet? Žádná změna k lepšímu se neděje, Česko se dostává do čím dál větší prohlubně a přes sociální sítě tvoříme shromáždění, které se ale na webech objeví jen zřídka a nikdo vlastně neví, co tím vším chceme říct.

Takže! Máme tady jaro. Navrhuji si duben užít bez politiky. Ale zvládneme to?

M(oje kampaň)ee Too

16. března 2018 v 12:17 | ZIP_photos |  REakce
Myslela jsem, že se k tomu to tématu nebudu vyjadřovat. Internet toho byl plný a každý měl nutkání hodit nějaký ten komentář. Jenže situace se na českém poli projevila dost nemile. Na jednom nejmenovaném serveru, který v posledních letech nabízí zprávy subjektivně zabarvené. Navštěvuji ho málo, ale je to v podstatě jediná mediálně dostupná aplikace pro mobily, a tak kliknutí je v podstatě na místě. Dneska jsem za kliknutí ráda. Dočetla jsem se, že kampaň MeToo je hovadina. Takže, české políčko, dovoluji se ti jemně vyjádřit.
Že se české ženy ozvaly v malé míře, to by mělo naši scénu jen potěšit. Určitě už jen proto, že by se špíny našlo dostatek, ale některým lidem zůstává zadek n stejném křesle a perou stejné peníze. A určitě i pozitivně zní zřejmě to, že české ženy nejsou v takové míře sexuálnímu harašení vystavovány. Jenže jsou zde lidé, kteří mají potřebu říct nahlas, že tato kampaň je hloupost a ženy, které stojí před vládními budovami, jsou neatraktivní a těch se určitě sexuální harašení netýká. Tahle urážka burácí dveře všem, kteří si uvědomují ženskost a lidskost jako důležitý prvek slušného chování. Přesto jsou urážky dál.
To, že si ženy stěžují, že jsou méně zvány k důležitým pozicím, je prý naprosto normální. Stále poukazují na rozdílnost ženského a mužského mozku a odvolávají se na neschopnost žen, řešit důležité věci s čistou hlavou. Ono je pravdou, že ženy obecně dokážou řešit dvě věci najednou, ale nikde nebylo dokázáno, že by tyhle věci neměly kvalitní závěr vyřešení. Jen je hold jasné, že muži, kteří sedí v křeslech a čtou noviny při zasedání, nejsou schopni vnímat projednávající záležitost. Ale žena, která řeší mokré punčochy svého syna přes telefon, dokáže zachytit středisko problémů a ve stejnou chvílí vynést rozsudek nových kalhot a nového financování. Což nijak nechci urazit mužské políčko, ale smiřte se s tím, že vaše urážky na stranu ženského mozku nemají v tomto světe žádné místo.
A to je právě můj závěr. Žijeme ve světe, kde se ženy hlásí ke svým právům, protože byly opomíjeny. Mají znalosti, schopnosti a pravý čas ukázat, že jsou vhodné vést tento svět. Nebudou trpět za svou krásu, kterou chtějí dát na obdiv, nebudou poslouchat narážky na svůj mozek, jelikož bez jejich precizní práce by muži chodili do práce v nevyžehlených košilích, se studeným obědem a opomíjeli by nespočet důležitých úkolů dne.
Možná se k tomu tématu vrátím. Nebojte se nechat komentář. I nelibý komentář mně může inspirovat!

Vzpomínkou před rok

15. března 2018 v 17:14 | ZIP_photos |  REakce
Téma týdne zní nostalgicky a mě to naladilo na vlnu vzpomíná před rokem. Takže se s vámi podělím o den před rokem a v závěru předám myšlenku, kterou bych chtěla ve svém životě zakotvit a držet se ji ze všech sil.

Když jsem před rokem seděla na lavičce, plánovala jsem si svou budoucnost do detailů. respektive jsem si naplánovala jeden den přesně takový, jaký bych chtěla mít sedm dní v týdnu. Začalo by to asi takhle.
Vstala bych v sedm hodin, přečetla zprávy na internetu a uvařila kávu. Pokoj by byl provoněný příjemným aroma a já bych strávila pár minut projížděním stránek. Zkontroloval bych mail, podívala se na počasí a odebrala se k šatníku. Na postel bych hodila košili, džíny, svetřík a sladila barvy do tónu období. Pak bych se nasnídala, lupínky s mlékem a ovoce jsou osvěžující a obsahem cukru nakopnou! Po krátké sprše bych se zkulturnila a odebrala na cestu do školy. Abych neměla toho kofeinu málo, tavila bych se na kávu a ve škole strávila půl dne. Zbývající den by byl na půl pracovní/ školní a když to vyjde, šla bych si zaběhat, podívala se na film, šla do divadla nebo jen tak poslouchala hudbu.

Takhle naplánované jsem to měla asi půl roku, pak jsem do této fáze došla a mnohé se stalo skutečností. Vlastně až na menší detaily jsou mé dny opravdu takové. Ale spíše než vnější popis dne, jsem chtěla tehdy mít vnitřní pocit radosti, svobody... Myslela jsem si, že s nástupem nového města a školy se změní vnitřní rozpoložení k lepšímu a já si konečně budu žít svůj život na plné obrátky! I když prostor k tomu mám, pocity jsou rozporuplné a často dost melancholické.

Vlastně jsem se touhle cestou chtěla dostat k tomu, že naše plány jsou nesmírně důležité, ale zpětně si můžeme všimnout, že se uskutečnily jinak, nepřinesly nám to, co jsme očekávali nebo sebou přinesli mnoho starostí navrch. Otázkou pak zůstává, jak moc detailně máme plánovat. Zda je opravdu důležité mít na všechno záložní plány a vytáhnout trumfy z rukávu. Možná cesta nevědění a poflakování cestami neznámými jsou tou lepší variantou, protože při zpětném nahlížení neohrožují nic plánovaného.

Ráda bych se ještě zeptala, jestli jste byli podpořit VYJDIVEN a sešli se na náměstích měst. Pokud ano, napište pocity. Pokud ne, tak proč. Díky :)

Kam dál